„Dobrý den. Kouřim, jeden dospělý a jedno dítě. Ano – jenom tam,“ oznámil jsem slečně v nádražní pokladně.
V duchu jsem si rozverně doplnil: „My totiž zpátky pojedeme lodí, víte.“

Na mapách tenhle potok najdete jenom jako Výrovku. Ale místní ho znají ještě pod několika dalšími názvy - Vavřinecký potok, Kouřimka či Plaňanka. Jako by si ho větší lidská sídla na jeho pouti chtěla přivlastnit pro sebe. Aniž by se mu za to odvděčila nějakou viditelnou péčí. Tedy kromě vodáků, ti se o svůj horní úsek Výrovky, či chcete-li Vavřince, starají dobře. Ale tam, kde končí jejich dílo, začíná divočina s rozpadajícími se zbytky jezů a vyschlými náhony k zaniklým mlýnům. Ne nadarmo označuje filozof Václav Cílek krajinu středních Čech jako „vnitřní Sudety“.

Zprávy od těch několika málo dobrodruhů, kteří se odvážili pustit níže, než se nachází Toušická kaskáda, naznačovaly, že „ten úsek není úplně zadarmo“. Buťajs sugestivně psal: „ …pravá džungle tě čeká od silničního mostu v Kouřimi, kde se Vavřiňák - Výrovka zařízne do hlinitého kaňonu a změti kopřiv, stromů, náplav a zrádných tůní, které tě pohltí, a v okamžiku, kdy se chystáš přetáhnout stý strom, propustí tvoje otupělé tělo po třech hodinách v Plaňanech. A to jsi rád.“

Kamarád Honza rozhodně doporučoval dobře nabitou čelovku pro případné nedobrovolné přenocování, funkční mobil a lopatku. Jediný článek, který se o splutí tohoto úseku pod Kouřimí dá dohledat na internetu, nese výstižný název: „Prasečí peklo na Výrovce“. Tušený příslib mnoha silných zážitků mě pomalu a nezadržitelně začal přitahovat. Už žádné davy a fronty na potoce při podzimním pouštění, už žádné průjezdy ucpané převrácenými nafukovacími loděmi a zmatenými klienty cestovek! Letos je se synem vyměníme za klid, ticho a romantiku panenské divočiny!

Týden předem jsme s dětmi vyrazili na průzkum. Nad Klášterní Skalicí byl vedle Výrovky za pomoci fondů EU vybudován veliký rybník, vodní nádrž Na Zajerku. Malý ráj na zemi. V pospolitosti tu totiž žijí labutě, divoké kachny a kolonie asi dvaceti nutrií.

Děti fascinovaně sledovaly, jak se nerušeně popásají na břehu pár metrů od nás. Z potoka jsme toho sice moc neviděli, ale výlet byl parádní. Začal jsem se na příští víkend těšit jako malý kluk. Jako Rychlé šípy na výpravu do údolí Černého potoka!

Voda pod kouřimským mostem měla v sobotu po obědě hustou konzistenci a kalnou barvu. Hodně kalnou. Podstatné ale bylo, že ji teklo dost, hlavní proud už sem dorazil. A nějaké tekuté bahénko přece nemůže rozházet našince přivyklého různým Botičům, Rokytkám a podobným industriálním stokám. Ani když trochu smrdí.

„Tady to smrdí jako močůvka,“ zahlásil jsem chvíli po vyplutí.
„Ha, ha, tak se podívej, támhle teče do vody kakání,“ ukázal můj rozjařený potomek na trubku, z níž evidentně odkapával spláchnutý obsah něčích útrob.
První zátaras z větví, klád, petlahví a všemožného humusu na sebe nenechal dlouho čekat.

Nějak jsme ho protlačili takovým tím opakovaným předozadním pohybem kyčlí, kterým posunujete celé plavidlo. Na druhém zátarasu jsem učinil zajímavou zkušenost – občas se podaří vyndat správný klacek, uvolnit nános a společně s ním se vydat vpřed. Ale u rezivějících zbytků starého stavidla mi s konečnou platností došlo, že dnes si suché nohy neuchovám. Lehce zhnuseně jsem vlezl do špinavé vody a přetáhl syna i s lodí dále. Průběh další plavby začal nabývat jasných kontur. Splout dvacet až sto metrů k následující překážce, tu v lepším případě prorazit, (prošťouchat, uvolnit, protlačit), v horším přetáhnout.

Mimochodem – vystupování na vysoké hlinité břehy též neprobíhalo zcela bez komplikací. V jednom okamžiku mi uklouzly nohy, půlkou těla jsem se zanořil do kalných vod, až mi navlhly apartní trenýrky. Hořce jsem si vzpomněl na své pohrdavé úsměšky při četbě Honzova varování před „břehuláky“.

„Já a spadnout do vody u břehu, pche! Copak jsem nějakej amatér?“
Teď se posměšně rozchechtal syn, ale když uviděl můj výraz, rychle pochopil, že smích opravdu není na místě. Potom jsme se rozhodli raději do lodi vůbec nenalézat.
„Tati, támhle je spadlej strom, támhle další a dál taky....“
Asi dvěstě metrů jsem za sebou vláčel baraku po bahnitém poli, potil se v neoprenu a supěl jako burlak na Volze. Pomalu se schylovalo k nejhoršímu. Totiž, že začnu se slzou v oku hořce závidět všem vodáckým kolegům, kteří si právě v těchto chvílích masově a v davu nadšeně užívali krásných vln a peřejí horního úseku.

Ale jako opojné anestetikum zmírňující všechny strasti plavby se nám občas naskytly moc hezké pohledy na spletité gotické sloupoví vodou odhalených kořenů majestátních olší. Pod prvním rozvaleným jezem vznikla veliká tůň s nádherně podemletým vysokánským břehem, až si člověk přišel jak někde v coloradském kaňonu. Na dalším jezu před Klášterní Skalicí se proud s hukotem hnal pod starou zprohýbanou rezavou lávku. Splout po pětimetrové šikmé plotně jsem se odvážil sám, protože na syna to místo působilo přece jen příliš výhružně. Přistání dole mi zkomplikoval plovoucí kmen, který řádně rozhoupal loď, až jsem měl chvíli pocit, že si dnes namočím nejen spodní prádlo. Na břehu jsme rozdělali oheň, opékali zálesáckou krmi a zvažovali, kam až dnes doplujeme.

Skončili jsme po pěti kilometrech a třech hodinách plavby v Miškovicích. U jezu, na který navazuje skalnatá kaskáda vzdáleně evokující onu pověstnou toušickou. Kdyby si člověk vytahal větve a klády v nájezdu, mohlo by tady být hezké svezení.

Když jsme nastupovali do auta, kterým pro nás žena s druhým synem přijeli, podezřívavě jsem zavětřil: „Tady to smrdí! Nešlápli jste do něčeho?“
Kontrolou jsem zjistil, že to něco má na botách veškeré mužské osazenstvo, tedy včetně mě. Odér uvnitř vozidla začal připomínat dobytčí vagón.

Raději jsem rychle nasměroval další cestu: „Tak děti, vezmeme maminku na ten rybník s nutriemi, ať vidí, jaké to tam je hezké.“
Nádrž byla kolem dokola neprodyšně obklíčena sveřepě se tvářícími chlapy v zeleném se zuřivě štěkajícími psy a nabitými brokovnicemi v rukou. V ráji se evidentně schylovalo k brutální čistce.

„Jeď dál, ti by byli schopní zastřelit i nás!“
Po nějaké době ponurého ticha jsem se zeptal syna: „Tadeášku, jakpak se ti to dneska líbilo?“
„Hmm, tak napůl,“ odpověděl se značným váháním.
Myslím, že lépe to vystihnout nemohl. Záleží na tom, z jakého úhlu se na věci díváte. Jestli se radujete, že vaše láhev dobrého pití je stále ještě z poloviny plná. Nebo naopak propadáte depresi z toho, že už jste ji půlku urazili. Nebo obojí najednou. Právě tak nějak to chodí na Výrovce.

Václav