Jak mám rád úsek z Letohradu během léta na rodinné splutí, tak jarní úsek na Tiché Orlici je jednoznačně nejkrásnější z Lichkova. Tato horní část mi byla opět několik let zapovězena, protože neměla vodu. Až letos ke konci února to najednou začalo všude téci. Míříme na horní přítoky Moravy, ale projet jen tak okolo tekoucí Tiché se mi opravdu nechce.

Nejnáročnější úsek Tiché je nejlépe začít na konci Lichkova. Po podjezdu železničního mostu v Lichkově je nutné ihned odbočit doprava a po pár metrech jste u řeky. Výše to nemá moc smysl. Je to spíše úzký potok tekoucí vesnicí s několika nízkými lávkami, které dle stavu vody nejdou podjet. Na konci obce ještě chvíli jedete po klidné hladině, ale brzo přijde zvýšení spádu a zahloubení do menšího údolí.

Přibývá peřejí, ale náš stav je bohužel limitní, takže kameny vystupují nad vodu a vlny nejsou tak velké. Po chvíli přijíždíme k prvnímu jezu, který je poměrně nízký a částečně rozvalený. Bez obtíží ho splouváme a odtud začíná ta nejhezčí a nejdivočejší pasáž na celém toku řeky. Tichá Orlice ukazuje, že tady její jméno moc nesedí. Nejtěžší místo je asi kaskáda na začátku Mladkova s obtížností do WW III, kde po pravé straně se objeví domy. Zdárně prokličkujeme a brzo jsme u jezu, který je spíše dlouhým skluzem. Odtud se řeka začíná pomalu uklidňovat, údolí se otevírá a my jedeme mezi loukami. Na trase přeskakujeme jeden padlý strom a pohoupeme se na několika vlnách tvořených kamennými stupni. Stále má řeka solidní proud s častými peřejemi, ale už zde nejsou žádné kameny ani jiné nástrahy zvyšující obtížnost. Snad jen nahnuté stromy a větve trochu nutí k obezřetnosti.

Dojíždíme k jezu na začátku Celného, na kterém je proud celkem nehezky směrován zprava doleva a je i vidět, že je to spíše materiálovka, než nějaké extra zábavné svezení.

Někdo přenáší, někdo jede, ale to je takové poslední zpestření na naší krátké návštěvě Tiché. Na konci Celného zastavujeme a po 5 km toho nejtěžšího úseku prcháme na horní Moravu. Nicméně i dále má řeka co nabídnout. Sice obtížnost zůstává již stejná s některými místy do WW II, ale až do Sobkovic je to určitě zajímavé. Znovu se zařízne do lesnatého údolí a hlavně za Těchonínem je to velmi pěkné. Pod Sobkovice se už dál nejezdí, protože následuje nehezký úsek se spoustou velmi nebezpečných stupňů v regulovaném, šikmém korytě, kde jen obtížně zastavujete a přenášíte. Je lépe lodě převést a pokračovat od konce Jablonného, kde se řeka opět vrátí ke své obvyklé neregulované formě koryta a k tekoucímu proudu s obtížností do WW I.

Úsek z Lichkova do Mladkova v délce 5 km jsme spluli za stavu 45 cm (2,330 m3/s) na vodočtu v Lichkově. Je to opravdu hraniční stav s obtížností lehčí WW II-III, ideální je mít o 10-20 cm více. To pak vlny mohutní a mnohem více si to užijete. Bohužel tento stav nebývá tak často, někdy i jen pár hodin v roce.

Petr