Tenhle článek píšu proto, abych opět upozornil na skutečnost, že průšvihy přicházejí často po poklidných situacích. Nic nenasvědčuje tomu, že by se mělo něco zvláštního přihodit, a člověk je ukolébán do bohorovného klidu. Taky si myslím, že bude zajímavé pro někoho přečíst si, jak člověk prožívá situace, které vnímá jako krizové. Rád si přečtu reakce na svůj článek s případným návrhem na vhodné řešení takové situace. Dopředu říkám, že v případné diskusi bych již nerad slyšel jakej jsem mamlas, i když by šlo o kritiku oprávněnou a věc skutečně ošemetnou. Teď bych jen vyhodnotil, jak jsem se z toho průšvihu vybabral a co sám následně za daných okolností považuji za dobré a co za špatné. Nejde mi teď o známou poučku napřed si peřej prohlédnout a pak zvolit průjezd. Zajímá mě ten moment , kdy průšvih je už na světě a jak z něj.

Bylo to na řece Sáva Bohinjka dne 17.6.2006 na peřeji se  známým Tomáškovým kamenem. Voda byla krásně zelená, bylo ji tak akorát. Moc se nedrncalo o šutry a vůbec nic nenasvědčovalo tomu, že by měly přijít potíže. Tu peřej jsem neznal, ale už z dálky byl vidět křížek na skále uprostřed řeky. Řeka neměla velký tah a objetí kamene vpravo se zdálo jako bezproblémové. Najel jsem to bez prohlížení ze středu směrem napravo, ale přesun vpravo se nepovedl. Při pokusu o rychlý traverz jsem narazil na šutr a ten mě hodil přímo na návodnou stranu Tomáškova kamene. Vážně mě nenapadlo, že to na ten kámen tak potáhne. (Ještě musím říci, že jsem jel na Wigu.) Tomáškův kámen sedí uprostřed řeky na písčitém dně a je značně podemlet. Přední spodní hrana kamene byla asi 30 cm pod vodou a dělala se na ní vlnka. Zbytek vody šel pod kámen a u hrany čela skály bylo asi 130 cm hloubky. Byl jsem přilepen dnem na přední svislou stěnu skály právě v tomhle místě. Ležel jsem na pravém uchu špičkou k pravému břehu. Když jsem se chtěl nadechnout, opřel jsem se pádlem o dno, abych se trochu vytáhl nad hladinu. Stále jsem seděl v lodi. Byla to poloha celkem stabilní a nezdálo se, že by mě rychle vysilovala. Ale jak dlouho to vydržím?

Podíval jsem se pod vodou pod kámen. Uviděl jsem prostor pod ním, který se vykliňuje do nuly a převis je asi 4 metry do nitra skály. Jestli je tam ještě nějaká díra a jestli ty míry, co uvádím, jsou v pořádku, nejsem schopen dneska zaručit. Situace nenahrávala přesným odhadům. Toho klínu jsem se bál, aby mně to tam neskříplo. Moje poloha je zapeklitá. Ze všech emocí, co by mě mohly potkat, jsem měl jedině smutný pocit, jestli ty na břehu nevidím naposled. Napadlo mě, že dříve či později pojedu pod šutr a přemýšlel jsem, jestli je lepší zajet tam i s lodí, nebo radši vysednout. Rozhodl jsem se pro vysednout, ale teď si vůbec nejsem jistej, zda-li to bylo rozumné. Vím, že když tě voda někam přimáčkne, zpravidla se z lodi může vystupovat dost těžko, nebo též vůbec ne. Naopak člověk plovoucí mimo loď je pro změnu naprostou hříčkou proudů. Zaujal jsem polohu pro vystoupení, to je dnem vzhůru hlavou dolu a chvilku jsem na tom pracoval. V tom se kajak náhle pohnul. Nebyl vystaven náporu proudu větší plochou (palubou) a začal se zvolna stěhovat na vlně před hranou podél skály směrem k levému břehu. To jsem ale správně nerozpoznal, pokud jsem byl hlavou pod vodou. Byl jsem jenom vyděšenej, kam mě to táhne. Když jsem opustil loď a vynořil se, odplouval jsem již mimo převis po proudu.

To je vlastně všechno. Chvíli jsem se musel vydejchávat, než jsem zase nasedl do lodi. Když se na to zpětně podívám, nemusel jsem vysedat a mohl jsem v závěru eskymovat. Chyběl mi ale dostatečný přehled o situaci. To, že hrana skály byla dostatečně pod vodou, bylo asi příznivé a umožnilo to, po změně polohy lodi, její samovolné odplutí. Naopak, kdyby se mi podařilo vysednout dost rychle, nevcucla by mě skála a nenechala můj kajak venku? Příznivé bylo na celé věci, že voda byla čistá a čirá a že umožňovala alespoň částečný přehled o situaci. Na stejném místě tu z naší skupiny plaval ještě Petr. Ten se nějakým způsobem cvaknul při pravé straně skály a proti vcucnutí kontroval opřením nohou o skálu, kterou takhle minul. Jeho pádlo však skončilo nenávratně pod kamenem. Zbytek cesty musel dopádlovat ploutvičkami na rukou (handpaddles), které mu půjčil Wilko.

Petr nebyl ochoten se smířit se ztrátou pádla a přivázán na házečce se pokusil pádlo vyšťourat. Bezúspěšně. Ani nevěděl, kde je. Když jsem sledoval Petra na házečce a hloubku vody poblíž místa, kde jsem uvízl, uvědomil jsem si i možný způsob záchrany. Prostě mohli pro mě upoutáni dojít a vytáhnout mě. Celá záležitost však trvala poměrně krátce a kolegové na břehu se za tu dobu nestačili zkonsolidovat. Sami se potom přiznali, že nevěděli, jak mě z toho dostat. Já sám jsem se snažil situaci vyřešit co nejrychleji, takže jsem jim ani neposkytl čas si popřemýšlet. Kdo ví, zda by nebylo v podobných situacích lepší snažit se vydržet co nejdéle a vyčkat záchrany ze břehu. Co vy na to? Přiložené fotky jsou pořízené v době, kdy už bylo po všem.

Martin