Nestane se vám někdy, že kromě plánování budoucích splutí si vzpomenete na vaše vodácké začátky? Na to, kdy jste poprvé ponořili do vody pádlo, kterému jste možná ještě říkali veslo? Na vaše první vyklopení, drkotání zubů, marné sušení u kouřícího ohně?
Reklama
Tenkrát mi bylo asi 8 let. Hrdě jsem seděl na háčku záplatované otevřenky, pětiletý bráška trůnil na porcelánu a zadákem byl táta, sportovec tělem i duší. Vypluli jsme z tábořiště na Soumarském mostě, z tábořiště na hranici tehdejší Země nikoho, kde všudypřítomnost zákazů čehokoliv a pohraničníků v nás vyvolávala tajuplné pocity. Cíl plavby byl most u Pěkné, od kterého to byl kousek k embéčku ve vsi, jenž nás mělo odvézt zpět.
Řeka nás houpala, mé pádlování bylo spíše plácáním po hladině… Že je povinností háčka hlásit zadákovi podezřelé předměty a překážky před lodí, to jsem možná před vyplutím od taťky slyšel. Má nezkušenost a opojení z nového zážitku způsobila, že jsem najeli na kámen. Náraz katapultoval bratra z lodi, loď se převrátila a bylo to! Táta zařval: "Chyť bráchu, já chytím zbytek!" Malý bráška byl unášen proudem k Lipnu, tak jsem se plácal za ním, až jsem ho dohonil a dopravil na břeh. Táta vylil kanoi a vyklopení ihned obrátil v dobrodružství a vlastně zkoušku odvahy. Pogratuloval nám oběma k jejímu úspěšnému složení a od té chvíle jsme se mohli hrdě nazývat vodáky.
Ne nadarmo byl táta učitelem, a tak způsobil, že už 25 let jezdíme na vodu a víme, že vyklopit se není ostuda, a pokud máme všichni na sobě vesty, můžeme se navzájem pochytat a vytáhnout na břeh.
Už těžko se věří, že jsme Vltavu jeli i v partě náctiletých, kdy jediný člen výpravy, starší 18-ti let, byl cennější než zlato, neboť nám mohl kupovat pivo. V nafukovacích kajacích jsme seděli po třech a za lodí jsme táhli na duši z náklaďáku své věci a hlavně lahváče. Říkali jsme tomu bufetduše a po přitažení k lodi nám poskytovala dobře vychlazené pivo, v tehdejších letech nápoj svobody a dospělosti. Všimli jste si také, že pivo popíjené do doby, než je vám osmnáct let, chutná úplně jinak v dospělosti?
Krátce po revoluci jsem narukoval na vojnu do Českých Budějovic. U Vltavy jsme po sobě stříleli a plazili se bahnem v polovypuštěných rybnících… Díky známosti se skladníkem jsem do kasáren propašoval oblíbený nafukovací kajak a také pádlo. V neděli brzo ráno jsem v uniformě spěchal na vycházku - člun na zádech, pádlo v ruce, oheň v srdci. Autobusem do Krumlova, kde u prostředního jezu byla požární zbrojnice a chrabří požárníci mi ochotně kompresorem člun nafoukli. Uniformu do vaku, trenky, tričko a jelo se. V Boršově byla tenkrát hned u řeky hospůdka s terasou, tam jsem končíval, sbalil loď a vyběhl na terasu, kde jsem se přes orosený půllitr kochal zapadajícím sluncem nad řekou.
Od této hospůdky jezdil i autobus, myslím č. 1, který sbíral večer vojáky, vracející se do kasáren. To byla velká výhoda, po sportovním dni se večer už pletly nohy a občas, pravda, i jazyk. Během vojny se mi nikdy nepodařilo přemluvit nikoho ze spolubojovníků, aby se ke mně přidal. Asi se báli. Nevěděli třeba, že po převrhnutí se dá navzájem pochytat a pomoci si na břeh.
Vidíte, člověk vzpomíná na začátky a najednou se přidávají další a další vzpomínky a hrnou se jako jarní voda. Možná si pamatujete starý jez u Myší díry v Krumlově, měl atypickou šlajsnu, takový dvojstupeň. Půl dne jsme do něj tenkrát skákali, sjížděli jej pozadu, popředu, prostě jsme tam řádili za teplého letního dne. Když jsme se později toho dne dozvěděli, kolik lidí se tam již utopilo, jen jsme se podivili. Hmm. Jindy jsem, už na plasťáku, skočil za mírného vodního stavu kolmý jez na Jizeře, lodí narazil do dna a najednou jsem rotoval ve vývaru pod jezem. Blesklo mi hlavou, řídká voda, nekonečný koloběh vývařiště, kolmý jez, tak to je po mně. Bál jsem se do chvíle, než mne napadlo se postavit, chytnout kajak a pádlo a dojít na písčinu pod jezem, voda mi sahala tak k pupku.
Riskujeme, ať je nám let osm, šestnáct, třicet i více. Ono to na vodě asi jinak ani nejde. Ale pokud zapátráte v paměti, není právě nevědomost spolu s částečným rizikem právě to koření, které z obyčejné proudící říčky nebo řeky činí ten opojný nápoj, který kdo jednou ochutnal, nezapomene jej více?
Tentokrát vám neukáži fotografie, jsou rozmazané, malé a nic moc. Mrzí mě to, přesně k tomuto textu bych moc rád pár těch černobílých, focených dvouokou zrcadlovkou Ljubitěl, přidal. Na druhou stranu možná oprášíte ty své a vzpomínky se jen pohrnou…
H. Pokorný