Voda zavolala a lidé poslechli. Nejprve, rozumí se, ti nejodvážnější a nejnedočkavější — kanoisté a kajakáři, kteří se stali se svými vratkými plavidly právě takovou náležitostí našich vod jako ryby, potápky a jiná vodní havěť. [1]

Lenošil jsem jednoho odpoledne u starých tisků a narazil na problémy vodáků ve dvacátých letech minulého století. Jsa zaujat a lehce pobaven, rozhodl jsem se vplout Kmocháčkovi do zelí a podělit se o úryvky nalezených novinových článků.

Suché jezy a trapiči

(Z feuilletonu na téma kanoistika) Jezy vůbec jsou nejkrásnější, ale i nejnamahavější čísla celé výpravy. V létě obyčejně jsou vrata „zahražena“, t. j. jelikož by vraty proteklo mnoho vody, jsou kládami tak zv. „podlahami“ zatarasena, čímž průjezd je nemožný. Někdy jsou vrata zahražena jen na několik „podlah“, takže vzniká jakýsi katarakt, skok, který dle okolností (dostačující množství vody v korytě vrat, stavba a druh kanoe) dá se projeti; nejdůležitější je obratnost kormidelníkova. [2]

Dokud nebude stát Štěchovická přehrada, dokud se nedožijeme radosti z „levného“ proudu, který se sliboval z Ervěnic i z vodní elektrárny štěchovické, dotud musejí vypadat naše Proudy esteticky. A až se ukáže, že ten štěchovický elektrický proud bude také 8krát dražší než se projektovalo — pak nezbude než hledat jinou vodu! [3]

Jízda za VV

(Za stavu plus 180 vodočetu v Poříčí) Od Kaňova až po Žampach jest Sázava jediná peřej — ale jaká peřej! Dlouhé vlny normální vody jsou pryč a místo nich šklebí se na vás třímetrové nestvůry, které pohrávají s kanoí jako bezvládnou kocábkou. Řev jejich vření a nárazů burácí mezi skalami údolí a špinavá pěna bílých „hřebenatek a zabalováků“ leží jako šedivý závoj v korytech mezi vlnami, které vámi zmítají a vyplivují vás na nejvyšší hřebínky, odkud na okamžik máte přehled po vodě před vámi. Vidím „Bobra“, jak se kymácí po bílém hřebenu, hned nato loď se mnou klesá níže, na pravoboku otvírá se šklebící tůň, která v mžiku proměňuje se ve vybuchující geysír a „Kajman“ bere vodu do podpalubí. [4]

Na konci srpna 1925 se po přívalových deštích rozvodnila Otava, Lužnice, Vltava a nejspíš i další řeky. Oddíl junáků povodeň zastihla na jejich cestě z z Třeboňska do Prahy. A tak se stalo, že požitek, který jsme si slibovali od celé tůry, proměnil se v jízdu po rozvodněné řece a že jsme poznali zážitky, které se úplně vymykají z pravidelných kanoistických výletů. Mám psáti o konci? Nepřeji žádnému kanoistovi, aby se vracel tak smutně z tůry, jako my, způsobem, který proň není nejvhodnější...vlakem! [5] [6]

Vodáci vyplavení Vltavou a vracející se o pár dní později dojeli až do Prahy a sepsali o svých zážitcích rozsáhlý seriál. [7] [8] [9] [10] [11] [12] [13] [14]

Vodaři

Zatímco ješte roku 1925 vychází pouze oslavné články na téma rozrůstajících se řad národa vodáckého, o rok později již začíná být v Proudech dusno. Dle [15] bylo roku 1931 v Praze téměř 10.000 vodních sportovců.

Novopečený vodosportovec nemusí také umět plovati, neboť má nafukovací vestu jak pro sebe tak pro svou ženu, která taktéž neovládá kumšt plovací. Moderní kanoista též nepřivazuje již zavazadla do kanoe, jak to činili jejich předchůdci před deseti roky, nemá toho již zapotřebí, neboť jeho vaky jsou pojištěny na vysoký obnos. Bez skládacích postelí ani krok, jede-li krajem, kde není hotelů a moderních tančíren, často vídáme v lodi též gramofon nebo tahací harmoniku ke zmírnění nudy ve volné přírodě. [16]

Letos 2. května si mnohý smutně v Proudech povzdychl: „Co je moc, to je moc!“ Národ kanoistů se totiž rozmnožil měrou velmi povážlivou až snad nebezpečnou. Dnes totiž kde kdo hned jak si opatří kanoe jede „do Proudů“. A tak vidíte koníčkovat kanoe po jiném břehu než je zvykem, různými, někdy až příliš exotickými způsoby, často docela neekonomicky až se někdy divíte, jak dlouho to trvá, než si šťastný majitel svoje plavidlo s tábornickým příslušenstvím — zvrhne. (...) Nevázaná morálka a příliš volná láska doplňuje jejich řeči. Rum a kořalka podporují jejich náladu. (...) Zde by měly zakročiti úřady a to ostře! (...) Pravý sportsmanský duch vodáctví a veslařství může být vzorem všem ostatním sportům! [17]

Canoe nebo kajak

Jako ve všem a všude, tak i mezi canoistou a kajakářem jest poměr velmi napnutý. Canoista mračí se jak zatmění slunce když kajak ho hbitě předjíždí a druhý má zase zlost, musí-li po celou plavbu sedět jak ve škole, s napřímeným hřbetem, bez možnosti se protáhnout. [18]

Canoista a rybář

(Mediální přestřelka Jarda Kolínský vs. K.F. vyšla na pokračování roku 1926)

J.K.: „..by vás čert vzal i s vašima lodičkama a špagáty“ ne-li něco horšího slyší canoista od pánů sportovních rybářů nejméně dvacetkrát ze Zlíchova k Berounce „koníčkuje-li“ po zlíchovské straně. A mnohdy, když nemá to štěstí, aby měl šňůry přibližně 100 m a náhodou zachytí za „podnik pro koupání červů“ projde pravou slovní bitvou, jejíž síla zavisí na vznětlivosti obou stran. (...) Sám jsem byl loni svědkem hádky u Modřan, která by, nebýti několika rozvážnějších, byla vyvrcholila ve rvačku. (...) A o plašení ryb nemůže být rovněž ani řeči, poněvadž to málo, co jich ve Vltavě ještě jest, jdou s dobou a jsou na vás již chytřejší. [19]

K.F.: Jistě nebylo taktní, nabízel-li rybáři, který si stěžoval, že mu právě „zabrala“ (po dlouhém čekání) náhradou krabici olejovek. Což myslí, že rybaří se jen pro cenu nachytaných ryb, neví, že jest tento, tak sesměšňovaný sport nádherným oddechem v přírodě pro nervy? [20]

J.K.: Ale doporučoval bych panu K. F. (...) aby si neobtěžoval vypůjčiti loď a v sobotu odpoledne, neb v neděli ráno si zakoníčkoval. Sám jsem ochoten panu K.F. loď zapůjčiti, a byl bych nesmírně vděčen, kdybych se mohl něčemu přiučiti, zejména jak se zachovati, abych byl taktní, když mi některý z jeho kolegů projeví svou nelibost způsobem, který se vymyká nejen z mezí slušnosti, ale i zákona. [21]

Ostatní

Český Yacht Klub upozorňuje své i členstvo ostatních klubů znovu na nejpřísnější zápověď projížděti loďmi pod železničním vyšehradským mostem, který jest vojensky střežen a kdež v posledních dnech již dvakráte na neuposlechnuvší v loďkách veslující (ve vypůjčených loďkách) vystřeleno bylo. [22]

A v neposlední řadě mě potěšilo zjištění, že Josef Rössler-Ořovský nebyl jen ryzím sportsmanem (lednová noční jízda za VV [23]), ale vozil na háčku na několikadenní tůry do Proudů svou choť a byl romantik.

Sháněl nové kanoisty, učil je, vodil na tury, učil tábořiti, vařiti a hlavně milovati vodu, milovati přírodu. A v tom byl přímo dětinským. Měl upřímnou radost z každé květinky, z každé hezké lesní větvičky a bezděky strhl nás, své učeníky, že i my zamilovali jsme si vše to, co měl rád on. [24]

Martin "Poustva" Janda