Záznam z deníku (Zuzka Šťastná):
8.7.2010
Ráno svítí sluníčko, odjezd po 8 hodině. Sjíždíme z hor a hledáme ve městě obchod. Odpoledne (ve 12.30 hod) dojíždíme k řece Vjose. Start od lanového mostu v Gjirkan Pedran, strašné horko. Pěkná řeka, kalná vápencem (jako ledovcová), čistá. Asi 10 km WW III, podle popisu měla být WW I. Jednu těžkou peřej obnášíme, Martin s Honzou ji šidí levou stranou. Končíme v Permetu u přítoku zprava. Po zabalení vyrážíme směr moře do Sarande, dojet se nám ale nepodaří, proto táboříme u řeky Drino před Tepelene. Krásné tábořiště s mrtvými stromy, prohání se tu domorodec na oslíku jako Vinetou. Jana s rodinou navštěvuje místní restauraci a zbytku tábora přináší pivo. Zkoušíme kvalitu zdejších korků ve vinné láhvi a Laďa Hejtmánek přichází o vývrtku na noži. Víno i korky tu mají výborné.

Plánujete-li vodácký zájezd do země, kam se až tak moc nejezdí, je přirozené, že se neobrátíte na kamarády, kteří tam už byli. To, že samozřejmě mluví o věcech, které si neumíte ani představit, svědčí o tom, že přehánějí a bájí (jako byste to dělali na jejich místě i vy). Proto se obrátíte na Internet. Češi mají od dob Rakouska úctu k institucím.

Na netu zjistíte, že Tam (tedy, do Albánie) jezdí každej. Podle toho, že najdete cestovní programy aspoň 645 cestovních kanceláří, museli tam být všichni obyvatelé naší země včetně batolat aspoň třikrát. A všichni byli na Vjosë. Dostanete horečku z toho, že jste bez toho doposud mohli žít. S nadějí (vírou a láskou) = a prosbou o pomoc se obrátíte na web Raft. Je to naše vodácká teta Sally.

Taky že jo. Článek o Vjosë tam je. I údaje o řece, z pramene CK Kudrna. Má však opravdu cenu tam jet? Sbírka citací: O Vjosë se toho nedá moc napsat. Nebo: Jde o pohodovou řeku bez žádných větších záludností a problémů, vhodná i pro začátečníky. Jinde: Obtížnost ZW C – WW I. Bezproblémová voda. Typ lodě otevřené, doporučeno pro začátečníky. Proč se kvůli tomu práskat až do Albánie? Navíc prý voda není zrovna nejčistější… (R.Goodbody promine:) Nevyrazíme raději za humna na Litavu?

Nakonec přece jen stojíme na březích Vjosë. Zájezdy jde v určité fázi jen těžko odvolat. Za sebou máme cestu do pravěku (pardon, do doby předschengenské), bouřlivou noc v horách pod Korcë (adrenalinem si nezadala s přechodem srbských hranic, kde nám chyběl dost podstatný doklad k autu), několik přejezdů horských hřbetů (motoru, nápravám a zvláště brzdám starého dobrého Iveca s láskou), a nedůvěřivé pohledy z auta na zprvu nesmělou, pak rychle sílící a občas znepokojivě zpěněnou řeku (nejpikantnější místa ze silnice nevidíš). Teď stojíme v poledním vedru na polorozloženém mostě a hledáme přístup k řece (kolem musí být spousta hadů – zmije růžkatá, Vipera ammodytes). Řeka teče vesměs v kaňonu, v tom má Kudrna pravdu. Nakonec jsme přístup našli s využitím místních zdrojů – cestu nám ukázaly ovce.

Co o Vjosë napsat? Psát o krásném kaňonu, připomínajícím místy Salzu? O divoké krajině, nádherných horách, ohraničujících zelené údolí? O peřejích mezi divokými skalami, zalévajících pravidelně naše pálavy? Anebo snad o místě, kde řeka naráží na skálu a tvoří úsek podobný Černé díře na Vorderrheinu? Psát o proměnách kaňonu, kde se vyvřeliny střídají se slepenci a vápencem, kde vápenatá voda mluví silou hor, kde svár slunečního světla s oblaky a denní dobou mění tvář a náladu celé krajiny? Anebo o perfektní organizaci sjezdu, o dobré partě, kde jeden hlídá druhého? Konečně, proč psát o zážitcích, které si člověk odnese především v paměti a v duši?

Pravdou je, že jsme na Vjosë problémy neměli. Asi proto, že už máme něco za sebou (Aljaška, Norsko, Pyreneje, Alpy…). Na řeku opravdu mohou i otevřené lodě a začátečníci. Koneckonců, někde se musí naučit vylévat, zachraňovat své věci a plavat v peřejnaté vodě. A pod peřejemi na Vjosë bývá obvykle rybník. Lehce bych nesouhlasil s absencí záludností: Černou díru na Vorderrheinu jsem jel, podobné místo na Vjosë raději obnesl – nějak jsem si nedovedl představit záchranu, kdybych ho nevypádloval. Ale třeba jo, kdyby pod vodou nebyla vymletá jeskyně. Třeba není (na spodní fotce, „typická WW-I“: řeka teče zprava doleva, rozdíl hladin aspoň půl metru).

Přes krásu řeky si z ní odnáším jistou nostalgii z počtu kilometrů, které jsme absolvovali autem podél skalnatého zářezu, ve kterém řeka teče, a z konstatování, že se sem hned tak asi nevrátím. Občasný pohled do řeky odhaluje zajímavá místa a peřeje, které by bylo tak zajímavé sjet, kdyby nás itinerář zájezdu neúprosně nehnal dál… Zájemcům o Vjosë doporučuji vyhradit si alespoň dva dny, vždyť těch atraktivních kilometrů na této vodácky i krajinově zajímavé řece je alespoň padesát!

Ke článku jsem se snažil vybrat fotografie uvozující spíše náladu, než popis řeky. Fotky, na kterých pálavy ve skalnatých partiích mizí ve vlnách, jsem dal stranou, třebaže vypadají atraktivně. Ať si je vodák na řece prožije sám. Vjosë se mi zapsala z albánských řek do srdce nejhlouběji. Na naší vodácko – poznávací cestě Albánií jsme projeli celou zemi. Její jihovýchodní kout, kde teče Vjosë, je snad nejkrásnější.

Vladimír Hejtmánek