Jirko Chobotnice.
Tvůj článek mne zavedl ve vzpomínkách o padesát roků zpět.
Ještě předtím, než jsme někdy v roce 1960 strhávali z dřevěnek plátno s vrstvami kytu a laků, a poté oplácávali laminátem, jsem přestavoval asi půlku své lodi: 21 žeber, spoustu obšívky, vazy. Dnes už asi slovo texle málokdo zná. Prodejce shnilý spodek lodě natřel epoxidovým lakem, takže můj průzkum silným špendlíkem byl k ničemu, naletěl jsem.
Na tvých fotografiích (loď = krása nesmírná)jsem neviděl externí kýl, což musela být při plachtění pěkná dřina - všechno to oddřít pádlem. A ani náznak toho vnějšího kýlu(jauvajs!).
Mám tu kdesi knihu Kánoe a kajak z roku asi 1930, ve které je i kapitola o oplachtění kánoe. Spoluautorem je i legenda naší kánoistiky. Pokud by se ti to zdálo přínosné, mohl bych část o oplachtění ofotografovat a poslat emailem. Věřím, že bych knihu našel 😀. Vnější kýl - po straně lodě by mohl být na čepu, mohl by se povytahovat na mělké vodě.
Ahoj, Kimbo.
P. S: texle byly (jsou) krátké hřebíčky o něco delší, než tloušťka dřevěného žebra a obšívky. Při zatloukání se z druhé strany nastavilo těžší kladívko, takže texle se v materiálu zkroutila a špička nevyčnívala. Já měl obšívku z gabonu. Loď lehká, leč křehká.