Nejkrásnější den letošního roku jsme s kamarádem Pavlem zasvětili splutí Blanice z míst, odkud se běžně nejezdí. Volba padla na Mladou Vožici. Jen tak se bude člověk cítit v rámci omezených českých měřítek jako objevitel. Odměnou budou vodácky takřka neobjevné a kánoí zřejmě jen velmi málo projeté peřeje a meandry téhle říčky. Tak tedy vzhůru do neznáma.

Z důvodu příjemnějšího nástupu a vhodného místa na parkování jsme se zastavili už na mostku na příjezdové silnici ke hradu Šelmberk a slevili tak z cíle jet přímo z Vožice. Jakmile byla loď připravena k nasednutí, ještě jsem se raději vydal na obhlídku následujících desítek říčních metrů. Nervózně jsem pozoroval napadané kmeny asi už 50 metrů dole po proudu a další nepropustné bariéry z padlého větvoví opodál a vysoké břehy k tomu. Pokračoval jsem takhle ještě pěkný kus pěšmo a pořád to bylo to samé. Cestou zpátky jsem si dokonce pohrával s myšlenkou, jestli raději nepopojet autem kousek níž po proudu. Pavel nekompromisně smetl můj návrh ze stolu, a tak jsme vyjeli za slušného stavu kolem 60cm - my, co si říkáme vodáci a jezdíme zjara na laminátové lodi, bez neoprénu, v holinkách a zimní bundě.

Hned po těch padesáti metrech jsme museli naše plavidlo vytáhnout znovu na souš a dalších asi 100 m jej táhnout po louce. Vysoké břehy a časté překážky neumožňovaly žádnou souvislejší plavbu a tak, když jsme znovu spouštěli loď do vody, vyhrávala nad námi suchá část trasy. To bylo nejdelší přenášení z celkových deseti km za celou dobu výpravy.

Jakmile jsme odrazili od břehu, už to frčelo – zákruta stíhala zákrutu, silný proud zanášel často do vrbiček a s háčkem o 10 kg těžším se s lodí neobratně manipulovalo. Odměnou za to nepohodlí nám byla krásná příroda, voňavý les, ticho a klídek. Cestičky, kam ptáci, laně chodí pít pod javorový kmen (ti ptáci za dne bílého, ty laně v noci jen), končívaly u vody a nebylo jich málo, leč zvířat jsme mnoho neviděli. Jelikož se celá naše trasa nacházela na území přírodního parku Vlašimská Blanice, dali by se při troše štěstí spatřit i někteří chránění živočichové jako třeba mihule, brouk velevrub, různí vodní mlži a podobně. Nakonec jsme se museli smířit jen s tou vydrou, na které jsme pluli.

Před Šebířovem se řeka poněkud narovnala a z lesnaté krajiny jsme se dostali na klidnou vodu mezi louky. Místy se jelo dokonce i několik desítek metrů bez překážek, které by nás donutily přetahovat, přešupovat nebo přenášet. Před Šebířovem by se dal dokonce projet jakýsi pobořený jez, ale v dynamickém proudu pod ním číhají postupně dvě nepřekonatelné klády, takže nezbývalo než koníčkovat.

Průjezd Šebířovem, zřejmě nejsevernější obcí jihočeského kraje, je překvapivě pěkná podívaná, kdy vás opuštěná říčka po výletě v přírodě náhle zavede do civilizace – decentní a romanticky vesnické. Podobně krásný průjezd v sousedství lidských obydlí jsem na Blanici zažil už jen v trampské osadě před Vlašimí a také v Ostrově.

Pod Šebířovem si nás všimli lesníci a ozvalo se první vodácké ahóóój. Češi jsou národem vodáků, ale na některých tocích působí jejich přítomnost značně exoticky a budí spíše překvapení a údiv, ne-li přímo pozdvižení či nepochopení. Tentokrát to byl překvapený údiv. Za uříznutým stromem, který teď krátce sloužil zřejmě jako lávka, následovala vrbičkárna a často popadané kmeny, které přeťaly řečiště na jednotlivé úseky. Pod některými překážkami jsme se prodírali jen z trucu, abychom si nezapočítali další přenášení nebo přetahování. Někdy to málem odnesla záda, jindy nám dokonale nafackovaly větvičky zprava i zleva. Ze všech nejvýživnější byla šípková větev, která se se mnou družila, jako bychom byli nejlepší kamarádi. Vzhledem k proudící vodě a prudkým meandrům jsem si jeden ze šípkových trnů mohl z hlavy vytrhnout až po několika říčních metrech. V podobném duchu se místy velmi hluboká říčka táhla džunglí popadaných stromů, naplaveného dřeva a vrbiček až ke vzdutí mohutného rybníka.

Sotva nám rákosové břehy s tu a tam vyčiněným rybářským pláckem zmizely za zády, otevřelo se široké prostranství ploché hladiny Zlatohorského rybníka, ve kterém se v odpoledním slunci zrcadlila dříve stejnojmenná vesnice. Sotva jsme dopádlovali ke hrázi, zaujali jsme pozornost místních kolemjdoucích, od kterých jsme si chybně nechali poradit, kudy přenášet velký jez. A hned tu byla druhá nejdelší cesta po souši a ještě pár výškových metrů ze stráně dolů.

Níže pod rybníkem obtočí Blanice Kamberk, kde je díky dalšímu jezu nepochybně splavná i za bídných stavů. Jez je pro laminátku nesjízdný, snad jen za velké vody, která hraničí s povodní. Jakmile pak minete Dolejší mlýn s příjemnými peřejkami a ovčím i dětským obecenstvem, nepotrvá dlouho a řeka se po splutí rozbitého jezu zklidní ve vzdutí koupaliště Smršťov. Tady skončila i naše letošní blanická jízda.

Lehce pocákaní, ošlehaní na obličeji a rukou, zato však ani jednou nepřevrácení jsme naposledy vystoupili na břeh. 10x se přenášelo zcela, 15x se přetahovalo nebo koníčkovalo, 3x jsme vybírali nálož větviček a vzhledem k vodočtu jsme jen asi 2x lehce drhli. Cca 12 říčních kilometrů vlašimské Blanice v tomhle horním toku stálo rozhodně za to. Počasí bylo na začátek března vynikající a výlet se vydařil.

Jan Štícha