Rozloučili jsme se s Banátem a jedeme podél Dunaje do Turnu Severin. Hned vedle výpadovky z města je velký plavecký stadión a my celkem chápeme proč, protože jsme už v Rumunsku viděli pravda čistší města. Koneckonců to byl rumunský nápad, že se člověk při opuštění nějakého místa (tehdy Bulharska) na hranicích musel vykoupat... V poctivé čtyřicítce se však koupeme ve vlastním potu a ani pohled na vybydlenou továrnu se slumem okolo nám nemůže zkazit chuť dobrého studeného piva na benzince, jejíž obsluha se zdá být jedinou živou duší v širém okolí. Přejíždíme širokou step a již se nám otevírá město sympatického názvu Bumbesti, které tvoří bránu do rumunských hor. Zde poprvé vidíme Jiul, který chceme omrknout, a když nám při tom mrkání nespadne nic závadného do oka, i splout.

Jiul je před Bumbesti zahlouben do kopců jako Svratka pod Doubravníkem a je zhruba stejně velký. Je o něco vodnatější, proud má však svou svou hutnou barvou i rychlostí blíž k nížinným řekám. Přesto se v řece objevují velké kameny, které tvoří snadno sjízdné peřejky. Nad horami se zatím vytvářejí mračna a šlehne pár blesků. Rezult tedy zní "uvidíme" a vydáváme se auty proti proudu do hor. Při průjezdu vsi Lainici zahlédne Vláďa, který má fóbii z blesků a hledá při pravděpodobnosti bouřky jakoukoliv záminku, aby nemusel na vodu, na kraji silnice velký klášter. "To musíme vidět," a tak jej vidíme - což je docela zajímavé, ale ne zrovna to, kvůli čemu jsme do Rumunska přijeli. Výsledkem kulturního zdržení je, že se mračna rozprostřela po celé obloze a krajina zlověstně potemněla. Řeka pořád ještě nepřiznala, je-li za daného stavu splavná nebo ne. Úsek pod Lainici je široký s mělčinami, ale ne vyloženě nesjízdný (máme zdravé nohy a umíme brodit). Úsek nad Lainici se rychle zařezává do skalnaté rokle a řeka zde spadá mnoha peřejemi a kaskádkami, některé sjízdné, některé by se daly přetáhnout prázdnou lodí. Za daného (ne)stavu tak poctivá WW III, odmyslíme-li přetahování. Ovšem s rizikem, že v případě potřeby (přívalový déšť, dlouhý nesjízdný úsek) nebo úrazu budeme mít problémy dostat se z rokle na silnici. Je známá pravda, že nejhorší místa ze silnice nejsou vidět... Stojíme na kraji silnice a koukáme nerozhodně dolů. Těžko rozhodnout. Nakonec nepřístupnost rokle, bouřka nad hlavou (Vláďa) a pokročilý čas (ostatní) nám velí nasednout do aut a v počínajícím dešti se zbaběle odpoutat od Jiulu. Možná škoda. Kdyby bylo ráno a hezky, měli bychom určitě vydatný zážitek (ať už takový nebo makový).

Další voda, která nás čeká, je Olt. Splouváme ho asi 13 km z Boity do Rau Vadului. Olt je zde velkou řekou, která rychlým proudem s občasnými peřejemi vstupuje do mohutného horského údolí. Tak trochu mi připomínal Ohři pod Karlovými Vary za trochu větší vody. Plavba za krásného počasí je pohodová a přehledná - pohupujeme se po vlnách jedničkových peřejí a jen na několika místech musíme pevněji chytnout pádlo, abychom zvládli velké vlny WW II. Jediné nebezpečí na Oltu je nepřehledná a velice frekventovaná hlavní silnice, která řeku provází. Naštěstí jsme na startu i v cíli našli mezi svodidly zaplouváky na složení a naložení lodí.

Po 13 km Oltu vyčerpáni dalšími řekami, které jsme vynechali, máme v plánu protáhnout si i jiné údy než ty, kterými pádlujeme (rozuměj, nohy) jednodenním trekem v horách Fagaraše. Směřujeme do Sinaie, což je takové rumunské Zakopané. Kromě východiska do okolních dvoutisícovek je především střediskem rekreace v těch nejkomerčnějších podobách. Sinaia je umístěna v údolí, kterým protéká řeka Prahova. Přestože měla vodu, jsme ji vynechali, protože po krátké dvojkové předehře skýtá Prahova poctivé čtyřkové radovánky a když jsme ji kdysi v sedmdesátých ještě na laminátkách jeli, bylo tam i nějaké to topení. A to bych řekl, že jsme tehdy byli v lepší kondici.

Protože píšu na vodácký web, vynechám opět dobrodružství naší výpravy ve Fagaraši. Snad jen to, že jediný plácek na postavení stanů v Sinaii najdete až vedle silnice DN71 asi kilometr za Sinaií, mezi silnicí a říčkou, zato i se studánkou. Že lanovka do hor jezdí od devíti a je-li nahoře vítr, dlouho stojí. Že vás s nejvyšší pravděpodobností osloví mladík a nabídne vám okružní projížďku vanem po okolních horách za cenu srovnatelnou s lanovkou a že vás poveze po cestách a necestách do kaňonu, na vrchol kopce s výhledem, k jezeru, k důlní štole (sto metrů dovnitř) a pak do horského údolí s vycházkou do sedla a se zřejmě kooperující hospodou. Že vám všude dá asi dvacet minut na prohlídku a bude docela nervózní, když si ten omrk sedla prodloužíte na tři hodiny. Že Fagaraš jsou sice hezké hory, ale dost zkomercionalizované a že z nich proto budeme odjíždět bez hysterického pláče z loučení.

Ještě jedna zmínku si však neodpustím, a to je doporučení návštěvy obce Crit. Leží asi ve třech čtvrtinách cesty z Brašova na Sigishoaru kousek od hlavní silnice a najdete tam úžasnou atmosféru kultury Rumunska na cestě od německých starousedlíků přes rumunské jézéďáky až po Romy, kteří tvoří většinu obyvatel dnes. Prostě ta obec tepe. Zatábořili jsme kilometr za Critem, prožili krásný večer s ohněm a kytarami i noční bouřku, ráno nás vzbudili ovčáci, pojezdili jsme křížem krážem Crit (nevystupovali jsme) a za Critem zapadli na bahnité cestě ve dvoumetrových kopřivách (ach ty zkratky). Prostě kdybychom měli takto intenzivně prožít každou zajímavou ves, byli bychom v Rumunsku tisíc let. Ale tato stála za to. V okolí jsou kupodivu cyklostezky dodané Evropskou unií.

K severovýchodnímu Rumunsku se upínají naše naděje, že zde konečně splujeme nějakou pěknou vodu. Byli jsme zde několikrát a vždy byly zdejší řeky vodnaté. Ve slunném odpoledni jedeme směrem na Mures do obce Stinceni, kde jsme před šesti lety ukončili plavbu (ach ty itineráře), přestože se pod koncem naší plavby nacházely nádherné dlouhé dvojkové peřeje. Na místě však nacházíme jen suťovisko vlhkého kamení proloženého loužemi. Vodní stav Murese (Befahrbarkeit ganzjährig, DKV 2012) byl tristní a spíš než řeku připomínal kamenolom. Jsme tak zdrceni, že řeku ani nefotografujeme a plynule přejíždíme k dalšímu bodu programu, k Bistritě.

Začátek cesty je beznadějný. Dno přehrady, do které se Bistrita vlévá, je úspěšně zarostlé dobře etablovaným suchomilným porostem. Protékající řeka nás však překvapuje, protože má zjevně vodu - není to sice žádná povodeň, ale splout se to dá. Jedeme proti proudu a řeka i okolí se nám líbí. Rustikální, přírodní, tak si představujeme (a nalézáme) zdravé venkovské Rumunsko. Bistritu jsme sice chtěli splout až zeshora z Vatra Dornei, ale řekli jsme si: "Proč se trmácet podle itineráře kamsi nahoru, když je to zde jasně splavné a krásné," a tak zatáboříme kousek od Crucei na plošince vedle řeky. Užíváme si krásný večer s ohýnkem, kytárkami, červeným vínem a pohodou, měsíc v úplňku a krásná řeka zpívající svou píseň za našimi stany...

Konec každého vyprávění má být šťastný, a proto i tento článek má Happy End. Bistritu jsme spluli do Valea Stanei a byla to nádherná přírodní řeka s nepřetržitými peřejkami WW I, charakterem toku i krásnou přírodou podobná Jihlavce pod Mohelnem. Sluníčko svítilo, řeka šuměla a končili jsme ve vesnici hned u hospody, kde měli nádherně vychlazené pivo... Odpoledne nasedáme do aut a vyrážíme na sever na další plánovanou řeku, Moldavu (také Befahrbarkeit ganzjährig). Jedeme proti proudu Murese a prohlížíme prý největší šlajsnu v Evropě, kapitální vodní megadílo vyznačující se hlavně kumulací betonu. Vodu na splutí nemá a za zatáčkou se nepříjemně hrbí soukromá hacienda nějakého zbohatlíka, tak raději jedeme dál. Vidíme, že co do volby splutého úseku jsme se rozhodli správně (nebudete-li mít itinerář, doporučujeme splout Bistritu třeba z Crucei až do vyschlé přehrady, fakt to stojí za to), protože námi původně plánovaný úsek je sevřen do sterilní regulace smrdící na dálku dotacemi z Evropské unie.

A pak už míříme na Campulung Moldavescenc vstříc řece Moldavě, ale to už je další kapitola...

Následuje 3. část - Severní Rumunsko a maďarský playdoier

Vláďa Hejtmánek