Projíždíme Campulung Moldavescenc a míříme na severovýchod. Překonáváme serpentinami mohutný horský hřbet a já se tiše modlím, ať ta Moldava má vodu. Takového benzinu a jestli ta cesta za vodou bude zase jalová... Pán Bůh má toho dne dovolenou a moje modlitba končí v některém nebeském šuplíku. Po přelezení trati a půl kilometru zaprášené stepi se objevuje koryto Moldavy, ze kterého se práší jen o něco málo méně než z cesty, která k němu vede. Opět Befahrbarkeit ganzjährig. V duchu řadím DKV-Flussführer do ranku fantastické literatury. Můj vztah k takovému vodáckému létu vyjadřuji tím, že si u koryta Moldavy odskočím. Třeba to někdy nějaká voda spláchne.

Mohutné serpentiny poznáváme i z druhé strany, a aby ztráta benzinu stála za to, přehlížím místo, kde jsme měli odbočit na silnici na Predeal. Na správnou silničku odbočujeme už za večerních stínů, které však nejsou tak hluboké, abychom neviděli, že Bistrita Aurie, kolem které jedeme a která se při našem loňském návratu z Ukrajiny touto cestou pyšnila docela zajímavým vodním stavem, vykazuje pouze několika centimetry vody svlažované říční dno. Zato krajina kolem je nádherná zeleným klidem pomalu se vzpínajících Karpat a vážná starost o to, kde budeme dnešní noci tábořit, do této bukolické atmosféry vůbec nezapadá. Což ovšem neznamená, že s ubývajícím světlem nenarůstá. Je kupodivu, že v některých krajinách, které lze označit za venkovské, najít místo pro dvě auta a tři stany mezi políčky a ohraničenými zahradami problém je. Nakonec nalézáme malý plácek mezi silnicí a řekou, kde je odpočívadlo a kde se po odklizení nejvíce křičících odpadků zatábořit dá. Je to místo, kde dle nápisu na docela čerstvém křížku někoho zabili, a proto tábořiště pojmenováváme "U zabitého". Zvykli jsme si, nestrašil, spalo se dobře. Brzy ráno stoupáme silničkou s náhle se objevivšími parádními fleky na kempování do průsmyku Predeal, který odděluje pohoří Maramureše a Rodny.

Následující tři dny náš vodácký zájezd vrcholí. Naprosto rezignujeme na vodácké zážitky a přiznáváme, že jsme jen zájezd vodáků. Na sedle Predeal necháváme auta, na torzech map vyvěšených tu a onde po hřebeni shledáváme informace a vrháme se do království hor Maramurese. Tedy až na Vláďu - ten svým šestým smyslem větří bouřku a trhá se, aby postupně svezl auta do Borsy, kde hodláme najít nocleh v kempu. Následný vývoj událostí naplňuje předpoklad: Vláďa sváží auťáky a čeká. Při prvních hromech sedá v autě do Faradayovy klece a užívá si v ní zástupně adrenalin za kamarády, kteří se v bouřce potácejí kdesi na hřebenech. Kamarádi naopak stoupají vstříc vrcholkům Maramureše a dosahují je s prvními krůpějemi deště. Ztrácejí cestu a následují ji jen přibližně, tedy s absolutními zážitky. Ve dvou třetinách cesty přichází Hrom a Blesk (v každém horském bloudění přichází chvíle, kdy se dostaví Hrom a Blesk, nejdále sto metrů od vypravěče) a po absolvování tohoto povinného bodu je skupině povolen další sestup, a to až do hospody na předměstí Borsy. Je divné, že ty deštěm nejpromočenější výpravy dosahují svého cíle zpravidla v hospodě, tedy v místě, kde se o suchu dá těžko hovořit.

V hospodě se tedy setkáváme. Nad prvními půllitry vychází podvečerní slunce a klene se duha smíření. Prostě dobrý výlet. Štěstí, které přeje připraveným, nám dává najít vynikající rodinný kemp v Borse. Loučka s jemným pažitem pod stromy, krytá terasa s kuchyní a velkým stolem, sprcha s teplou vodou a véckem, žádný další host a majitel, který vás neobtěžuje a to vše za pár šušňů. Co víc si můžeme přát?? Takže si už raději nic nepřejeme. Ostatně další položky tohoto blaha si musíme v blízkém obchoďáku zaplatit, ale praženice z hub sbíraných za svitu blesků a doprovodné nápoje sympatických značek spolu s akordy našich kytar slibují zpropadeně výživný večírek.

Další den máme namířeno pro změnu do pohoří Rodna. Na stanici lanovky se sešlo šest osob, což je minimum pro spuštění tohoto vynálezu spojujícího dešťové kapky dopadající do kaluží kolem stanice s jejich zdrojem vysoko v mracích. Na promočených pláních vysoko nahoře se výprava dělí na dvě části, kdy první sestupuje s běžnými turistickými zážitky (mraky, bahno, 100% vlhkost, sestup jakous takous cestou) a druhá čerpá zážitky nadstandardní (totéž co první, navíc traverzy klečí, cesta značená cáry roztrhané větrovky, trmácení po vrstevnici bez známky klesání, zarostlý hřbitov, násobná časová dotace). Nicméně obě varianty končí v Borse a to tak, že v obchoďáku, kde kupujeme mraky (po dnešku víme, jaký objem má mrak) masa na stejky a další ingredience, které večerní stejkové hýření učiní nezapomenutelným.

Sotva jsme si zvykli na studenou frontu, žene nás nemilosrdný itinerář dál. V plánu je přejet hory na jižní stranu a pokusit se o Somes z Nasaudu do Chiusy. Cesta přes hory je zajímavá a Nasaud, kterým projíždíme, je velice rušné a hezké město. Což se nedá říct o Somesi, který sledujeme z mostu. Je se široký a nudný plný bahnité vody, kde se plíží přes jakési kamenné hrázky. Představa, že budeme pendlovat po široké řece zleva doprava a hledat průjezd, kde naše baraky nenatrhneme, je nám nepřijatelná a proto znechuceně sedáme do aut a vyrážíme na západ na Kluž a dále k maďarské hranici. Víme, že cestou teče ještě Crisul Repede, který kamarádi před pár lety v tomto období bez problémů spluli. Crisul teče v krásném údolí s pohodovou atmosférou, které dosahuje svého vrcholu v úseku, kde na březích vystupují vysoké vápencové skály a (s průvodcem) přístupné jeskyně. Vodácky hodnoceno na obtížnost WW I - tedy, odhadem, protože světe div se, Crisul opět nemá vodu! Procházíme tedy alespoň jeho údolí, které je komerčně a rekreačně využívané - celkem přijatelnou mírou, jak se nad sklenicí studeného piva shodujeme.

Následně opouštíme poslední rumunské hory a sestupujeme do nížiny, která se potáhne až za Budapešť. Pod dojmy všech těch neuskutečněných splutí se v autech vznáší duch demoralizace a projevuje se ve sporu o místo dnešního odpočinku. Vláďa (vedoucí výpravy) spoléhá na svou zkušenost a čich. Jiní na mapy nahrané na tabletu, který funguje i jako GPS. Vzchází spor. Vláďa se pod přesilou stahuje do pasivní rezistence. Majitel GPS nachází pomocí pokročilé technologie nocležiště. Ukazuje se, že nocležiště je nepoužitelné. Co budeme dělat (dotaz na vedoucího výpravy)? Ten trucuje, nechá je vařit ve vlastní šťávě. Jak dlouho lze tento postoj udržet? Posupně říká, jedeme k tamtěm vrškům (něco tam přece musí být, myslí), ostatní poslechnou. V zákrutu silnice nalézají sjezd na docela dobrou loučku, staví stany a vaří večeři. Setmí se, Vláďa jde vydýchat konflikt na silnici. Netrefí ve tmě na mostek, zřítí se do příkopu a nabije si držku. Odkud až kam sahá moc pokročilých technologií?

Silnice směřuje na východ a my máme po všech těch suchárnách den navíc. Jak jej využít? Koupat se v termálu v Tapolce ( jak činíme vždy při návratu z Východu) se nám nechce, a proto padá k Vláďově příjemnému překvapení konsenzus: Dunaj. Pravda, dlouho jsme ho nejeli. Přijíždíme do Visegrádu a prohlížíme si hrad a podvečerní město. Na městském sportovišti je etapový cíl regaty TID a Vláďa, jako její účastník, drze získává svolení k postavení stanů a využití hygienického zázemí. Ráno pak jedeme proti proudu Dunaje do Pilismarótu a splouváme asi desetikilometrový úsek do Visegrádu. Deset kilometrů stačí, protože ještě chceme navštívit Esztergom (katedrálu) a v Komárně proslulé Náměstí Evropy. Spát bychom už chtěli doma. Závěrečný Dunaj (má vodu!) nám přátelsky skýtá vše, čím disponuje - písčité pláže, rychlý proud, zážitkové pádlování na široké vodní ploše, setkání s velkými loděmi a na závěr i prudkou bouřku, před kterou rychle utíkáme přes řeku do místa, kde jsme dnes tábořili.

A tak jsme letošní vodácký zájezd, tedy výpravu vodáků na rumunské řeky, otevřeli a také zavřeli Dunajem. Nejprve na hranicích se Srbskem, nakonec v Maďarsku. Je to opravdu veliká rumunská řeka.

Vláďa Hejtmánek