… a je to konečně tu. Zapršenou silnicí sjíždíme mezi lesy k řece. Za jemného mžení vystupujeme z auta a nafukujeme pálavu. Všude kolem nás je spousta pořadatelů, aut s loděmi a vodáků. Kupodivu však nepřekážejí ani při parkování, ani při nastupování do lodi. Řeku a poměry na ní neznáme, nedokážeme ani odhadnout vodní stav. Je před jedenáctou a na řece ani lodička. Zmeškali jsme vlnu z přehrady? Nebo snad teprve přijde? Řeka se zdá být sjízdná, byť žádná sláva – proud však bere příď, proto váhavě odrážíme a vplouváme do lesnatého údolí.

Po přenesení prvního suchého jezu nastávají komplikace. Skalnaté mělčiny zdrsněné četnými hrázkami zahánějí výčitky, že jsme místo laminátu vzali skladnější gumu. Čistá voda sice potěší, signalizuje však, že vlna – pokud teče – tak vedlejším údolím. Pak vidíme první vodáky. Místo na vodě jsou na mostě a volají, že vlna teprve přijde. Vrátit se však již nelze, a tak zarputile zkoušíme ignorovat skutečnost, že jsme naběhli naší neznalosti. Když to však již nejde ani na gumě, vystupujeme na travnatý břeh, abychom se podřídili nevyhnutelnému vyčkávání.

V postoji čekajícího člověka, kterému by mělo být zima, ale neví to jistě, se opírám o pádlo a s potěšením sleduji, jak voda zrychluje a kalí se, vystupuje po mých botách, až do nich vtéká a stoupá výš. Vtom se to stalo: v dáli se objevuje skrumáž barevných lodí, kajaků, laminátových kánoí, raftů i pálav, a jak mnohozvíře s vlnícími se chapadly si podmaňuje dosud volnou hladinu náhle sjízdné řeky.

V panice posuzujeme vzniklou situaci a ve chvatu odrážíme s nadějí, že ukradneme pár metrů náskoku před změtí lodí a lidí za námi. Situace se však opakuje: ocitáme se na mělčině a musíme čekat. Žárlivě střežíme hladinu a několik deblovek, které jako my, mají úmysl uniknout. Když uvízneme na kameni v hrázce, poddáváme se osudu a pohodlně usazeni v pálavě sledujeme nepřetržitý průvod plavidel, překonávajících (h)různými způsoby hrázku kolem nás. Voda nás posléze uvolňuje a my se snažíme být alespoň poblíž čela tohoto zběsilého vodáckého průvodu.

Kdesi nahoře se na vodu vydávají další a další vodáci, které přilákala známá akce. Kapacita pomalu se zaplňujícího koryta nestačí stále novým a novým lodím, které se kumulují na čele vlny. Doplouvající plavidla zhušťují čelo proudu tak, že je loď vedle lodě, bez prostoru k manévrování, ba i pádlování, amorfní masa, posouvaná pouze stoupající vodou a reliéfem dna, které umožňují postup vpřed. Vzniklá situace obrací pozornost vodáků z řeky na sebe: mezi loďmi natlačenými na sebe vznikají nová přátelství, lidé si potřásají rukama, představují se navzájem a jsou si blíž. Kterýsi kazatel využívá shluku lidí, povstává v lodi a přednáší volební agitaci: „Volte ODS – voda pouze pro registrované, volte ČSSD – voda pro všechny!“ Vystupujeme nakrátko na břeh a hystericky se smějeme: v zeleném údolí lze zmapovat tok řeky jako jednolitou různobarevnou stuhu přileb a vest na sebe natlačených vodáků, čekajících na přibývající litry vody, které by je posunuly o pár metrů kupředu. Dramatickou situaci umocňuje stádo srnců, v panice prchající přes řeku. Kopýtka tepou do palub lodí a smekají se, těla zvířat se zmítají, zježená srst, voda vysoko stříká. Posléze se všem daří dostat přes řeku a uprchnout. V naší blízkosti jsou dva rafty, zřejmě chovanců nějakého ústavu, ve zvetšených vestách: jejich svalnatá snědá těla, síla a spontánní radost vnášejí do akce atmosféru safari. Posouváme se k chatové osadě. Na břehu štěkají psi, lidé jsou venku a fotografují situaci, kterou neuvidí v žádné televizi.

Proplouváme vesnicí a řeka se zužuje do regulovaného úseku se zvýšenými břehy, který místní vodáci využili ke stavbě slalomové trati. Legrace a údiv se mění v drama: voda se zrychluje, objevují se překážky v proudu, vlny a peřeje. Proud lodí začíná zmítat a lámat, koryto nestačí pojmout masu plavidel, která se natlačena na sebe převrhávají a slabší a menší jsou i s lidmi vtahována pod neobratné rafty. Před námi se na vodě WW I+ převrací plně obsazený pulsar. Můj parťák je lékař, a zatímco já se pobaveně divím, pobíhá po břehu a volá: „To už není sranda, to už není sranda!!“ Ale kupodivu to všichni přestojí bez úrazu, a když se opakující se situace stává fádní, plujeme dál.

Blížící se cíl splutí drolí proud lodí předčasnými možnostmi ukončení plavby. Vody je konečně víc a akce nabývá normální rozměr. Série zhoupnutí na příjemných stupních a již je zde konec cesty. Vytahujeme pálavku a parťák chytá stopa pro auto. Čekání si krátím sledováním vodáků, kteří často bez plavacích vest skáčou vysoký kolmý jez. Jak voda stoupá, vývar se zvětšuje a víc a víc lodí se zvrhává. Nikomu se ale nic nestane – konec konců, je to vodácký a tedy dobrý sen...