Strašický potok je na mapách zakreslen jako velmi nevýrazná čárečka. Pramení v malé vesničce Čestín na Voticku a ze svého devítikilometrového toku jsou kánoí/kajakem splavné jen poslední dva kilometry. Že nejde o bůhvíjaký veletok musí být každému jasné už podle toho, že není vodácky vůbec znám. Zato v ochraně přírody je jeho jméno mnohem zvučnější, a to z důvodu výskytu mihulí. Kvůli nim byla dokonce část toku z Libouně proti proudu vyhlášena Evropsky významnou lokalitou. Před pár lety jsem v jeho vodách zahlédl i raka.

Je pár hodin po poledni, na obloze ani mráček a teplota kolem 15°C. Po předchozích deštích jsou potoky a řeky zalité vodou a koronavirus zavírá lidi doma. Výjimku z celonárodní karantény tvoří mimo jiné pobyt v přírodě, a tak tuhle možnost využívám, neboť šance na setkání s dalšími vodáky nebo čumily je zde více než titěrná. Plavbu začínám v Libouni pod mostkem. Plutím proti proudu lze dosáhnout luk za vesnicí, které nejsou z Libouně jinak přístupné kvůli oploceným soukromým pozemkům. Plavba je zde možná v tak uzoučkém korytě, že se dá takřka odstrkovat po stranách rukama. Tuto část jsem absolvoval asi před týdnem, protože už jsem nemohl vydržet touhu vyzkoušet svůj první kajak. Pozoruhodné je, že to těch pár desítek metrů opravdu jede (ve smyslu nedrhne).

Zpátky ale k cestě po proudu. Potok se klikatí mezi zahradami a stráněmi a hned na prvních asi 100 metrech je nutné překonat 3 lávky nebo jejich torza, které nelze podjet. V džungli trav a kopřiv je potok překvapivě průjezdný hlavně díky vzdutí rybníka Strašík. Přišlo mi však krajně podezřelé, že zde bylo výrazně méně vody než jsem zvyklý, a když se přede mnou objevila hladina rybníka, došlo mi, že ho právě vypouštějí. Vody v těchto mělčinách tak tak stačí za normálního stavu k proplutí, ale dnes bylo ještě hůř. Nelze to ale vzdát; rozpůlil jsem pádlo a odpichoval se jako invalida v asi deseticentimetrové hloubce, kde potok srandovně vlnil drobným proudem až k mizející vodní ploše polovypuštěného vodního díla. Když jsem se dosoukal do stojatých vod, mohl vyzkoušet, jaké je to po dvaceti letech jezdit v kajaku. Tentokrát ale v MÉM prvním (laminátovém) kajáčku.

U hráze mi teprve došlo, že je-li voda vypouštěna, mám vlastně obrovské štěstí, které nahradí předchozí plácání se v blátě - dole pod hrází si pojedu jako král. A taky že jo. Voda svižně plynula a po podjetí nízkého betonového mostku jsem nestačil odhánět ze svého výhledu větvičky a bodláčí. V jednu chvíli mi znepříjemnil cestu nízký ohradník a to natažený dvojmo a hned po třech metrech jeho pokračování. 

Místy jsem si zastavil, vystoupil a ze břehu odstraňoval klacky a spadlé stromky, jen ať se co nejvíc jede. Vzhledem ke zvýšenému průtoku byla voda parádně rozlitá ze svého koryta a prakticky jsem nedrhl. Stejně se mi ale nevyhnulo přenášení, protože ať se snažíte jakkoliv, některá místa zkrátka projet nelze. Vrbičková obtížnost je tu cca VR 2-3 s místy neprůjezdnými místy, které zatarasily popadané vrby.

Po půl druhé hodině od vyplutí jsem dosáhl soutoku s Blanicí. Je zvláštní vplouvat do malé úzké říčky a přitom se najednou cítit volně na "velké" řece. Několikrát jsem tenhle soutok navštívil v minulosti a nevěřil jsem, že až sem dopluji po vodě. Dnes to prostě šlo. Cestu do Louňovic blokovala na Blanici jen jedna neprůjezdná hráz větví a stromů (VR6), která se dala lehce přenést a dále pak mnoho vody zadržující nesjízdný jez. Dle vodočtu měla mít Blanice 122cm.

Odpolední splutí Strašického potoka s návazností na Blanici bylo výtečnou formou, jak se poprat s koronavirovou izolací a využít potenciál naší přírody.

Jan Štícha