Protože se blíží termín sjíždění Labe (letos 17.-18.5.), považuji za svou povinnost upozornit na lahůdku s názvem Vrchlabská soutěska. Úsek, který se hodně jezdí, je pod závodní tratí a končí ve Vrchlabí právě touto soutěskou. Je docela pěknej a pádler se na něm hezky pohoupá (WW I- III.). Je tu pár jezů, z nichž některé jdou sjet a některé je rozhodně doporučeno přenést. To, čemu bych se ale chtěl věnovat, je Vrchlabská soutěska. Je to jakási třešnička na dortu a husí kůže musí naskakovat každému už při pohledu ze břehu. Nemá to být tedy univerzální rada pro všechny, aby si to sjeli. Především je třeba mít tzv. neprůstřelnýho eskymáka, protože ten vás z 99% nemine.

Řeka se tu stáhne do poměrně úzkého dropu, kterému předchází krátký úsek od posledního (zpravidla jetelného) jezu. Svažuje se zvolna víc a víc a má - odhaduji - obtížnost III. Ve vlastním stupni, který úsek uzavírá, je při pravém břehu kohout. Tudy se to jezdí. Je zpravidla zárukou, že pádler prostor žumpy spolehlivě opustí. Diváci jsou soustředěni na skalisku na levém břehu a odtud je také nejlepší výhled na ty, kteří se případně do kohoutu netrefí, a mohou (ne vždy) absolvovat zajímavou rotaci v proudu padající vody končící v masivním válci. Pokud si hodláte tuto kratochvíli dopřát a pokoušíte se setřást obavy, je dobré, když vás uklidní kolega stojící vedle vás na skalisku, že nájezd vás zpravidla nerozhází natolik, abyste se do kohoutu netrefil. Ideální zároveň je, když takový uklidňovatel má odřenou hubu ještě od krve a sedřenou kůži na ruce. Pokud nemáte eskymáka skutečně stoprocentního, nepouštějte se do toho. Pod stupněm je pořád ještě dobré vlnobití a dále po kratším úseku pokračují svislé a vysoké stěny navigace. Končí až někde pod Vrchlabím (cestou jsou také nějaké jezy).

Pokud si tuhle jízdu dáte, čeká vás monumentální zážitek. Jel jsem to kdysi poprvé na Dagger RPM a pamatuji se, že po skoku mi na zadek dopadla masa vody, která s vámi nediskutuje. Pocit to byl, jako když vám na záda vjede železniční vagón. Následuje známý pohled do nebe a příklop. Jak to dělají ti, kteří to absolvují bez eskymáka, nevím. Jednou jsem to viděl jet Lenku Novotnou (bez problémů) a ta ve skoku dala ostrý levý náklon. Jestli je to ten recept?

Jednou jsem to jel, když bylo méně vody, a to se kohout nekonal. Usoudili jsme, že to bude lepší vlevo. Honza si najel zprava nalevo a bylo to OK. Já jsem lišácky volil celý nájezd při levém břehu. Těsně před dropem však byla jáma, která mě úplně zastavila. Na hraně jsem neměl žádnou rychlost (jel jsem na Wigu). Ještě jsem párkrát zabral a vletěl do bílé stěny pod skokem. Když jsem vyeskymoval, seděl jsem bokem ve válci čelem k levému břehu. Pak jsem začal přemýšlet, co s tím. Seděl jsem v lodi a pokusil se odcouvat dozadu k pravému břehu. Cestou bylo pár eskymáčků. Při posledním mě proud hlavou dolu vypláchl a poslal do vracáku vpravo. Voda byla krásně průhledná a tak jsem mohl vidět, že mě to stěhuje zase zpět do vývaru. Do válce se mi už nechtělo, a tak jsem se rozhlížel kolem sebe (s hlavou stále ještě pod vodou), čeho bych se chytil. Žádný z velkých šutrů však nebyl na dosah. Probral jsem se a řekl si, že přece mohu eskymovat a odjet. Udělal jsem to a bylo to OK.

Z vyprávění znám ovšem i historky, ve kterých si kajakář ve válci pobyl dobu, kterou i nezúčastnění diváci považovali za dlouhou. Jestli na průjezd Vrchlabskou soutěskou máte nějaký zaručený recept, napište. V Neváhej a toč jsem za klip z Vrchlabský soutěsky vyhrál zájezd do Oxfordu.

Wigo