Jednoho pošmourného listopadového večera jsme hlasováním zpečetili další akci našeho pánského klubu. V červnu jedeme na vodu do Polska - 130 km po neznámé řece, neznámou zemí s neznámým pivem. Všichni jásají, jen dosavadním šoférům osobních aut tuhnou rysy. Velmi rychle je jasné, že z varianty převážení našich vzhledově i zdravotně průměrných vozů či jejich parkování na začátku a konci splutí tentokrát nic nebude. Kdo někdy jel na vodu a zároveň poskytl svůj vůz, ví, že je to stres navíc a radost z hezké vody může být tak poloviční oproti neřidičské…

Organizační zabezpečení a příprava expedice je rozdělena velmi rychle. „Honza to zařídí!“, shodnou se všichni jednomyslně a ponechávají mne v nenápadně začínající depresi. Pouštím se do práce. V Polsku je možné zapůjčit kompletní výbavu a Drawu splout na dvojkajakách, oblíbených polských plavidlech. Brr. Sedět nízko, mlátit se kajakářskými pádly a ještě za to platit? Lodě máme, pádla máme, vezmeme si vlastní, rozhoduji rychle. Kromě malé vyjímky jedné cestovky české CK do Polska na vodu zatím nejezdí, ani tady tedy nevyužijeme služeb někoho jiného. Cesta vlakem je zamítnuta ihned po návštěvě pražského Hlavního nádraží. Jeden rychlík denně naším směrem nevezme ani kola, natož lodě. Zbývá tedy poslední možnost – smluvní autodoprava.

Před Vánocemi rozesílám na náhodně vybrané dopravní společnosti poptávku s jednoduchým zadáním: 10-14 lidí, 5-7 deblovek, bagáž. Odvézt na začátek splutí do severozápadního Polska, za týden a něco vyzvednout a přivézt zpět. Luxus a klimatizaci nevyžadujeme. Do konce ledna mi přichází jediná nabídka, je jasné, že budem malý kšeft.

Jádro skupiny tvoří 10 lidí, další účast slibují. V mezičase se seznamuji se s faktem, že 10 – 14 lidí je kočkopes, protože dodávky pojmou maximálně 10 osob, autobus celkem 45 a mezi tím autodopravci nic nemají. Jsem mírně nervózní a vymýšlím zálohu, abych přinutil kamarády k jasnému vyjádření, zda opravdu pojedou. Pomáhá to. Najednou je nás deset, což mi umožňuje požadovat pouze dodávku. Volám jedinému zájemci. Rozhovor je stručný: „ Termín je jasný, píši si. Tranzit pro 10 lidí a vlek, jo, mám vlek na lodě. Cena? Tak ty se mění, zavolejte v květnu. Nashle!“ Zůstávám jako opařený se sluchátkem v ruce. Co si to autodopravce myslí? Že je to legrace, organizovat takovou akci bez nejmenších detailů?

Po týdnech spekulací o všech možných variantách a přibývajících dotazů na cenu dopravy od kamarádů sbírám odvahu a domlouvám si schůzku. „Jo, stavím se.“, potvrzuje autodopravce. Je už březen, snad mi to projde, říkám si. Schůzka trvá 10 minut. „Aha, takže vodáci, to znamená, že budu furt stavět na čůrání. Kudy chcete jet?“ Odpovídám, že čekáme návrh optimální trasy od něj. „ Tam jsem nikdy nebyl, tak si to nějak vymyslete a budete mi řikat kam.“ Cena je dále nejasná.

V květnu volám znovu. „Co zase chcete? Je něco jinak?“ Okamžitě jej ubezpečuji: „ Néé, všechno je při starém, jen jestli u vás vše platí?“, ptám se opatrně. „Dal jsem vám své slovo, takže platí, nashle!“. Rezignuji a přestávám to řešit. Cenu už víme, je rozumná a opravdu orientační. Kamarády (a sebe) opakovaně přesvědčuji, že je vše v pohodě. 14 dní před odjezdem volá Šofér, že se moc omlouvá, ale těsně před naším odjezdem se vrací z dálek a že by si rád krátce odpočinul, zda je možné hodinu odjezdu odsunout na později. Odjezd odsunujeme raději o den, jet 700 km s řidičem, který je nevyspalý a neznáme ho, se nám nechce.

Den D, ráno. Na určené místo přijíždí o půl hodiny dříve Tranzit s vlekem. Od té chvíle přejímá vedení výpravy Šofér. Tranzit je na vodáky připravený dostatečně. Sedačky, na všem omyvatelný povrch, nic, co bychom mohli nechtěně poškodit. Se slovy: „Pivo půjde sem!“ nakládá přes metrák plechovek piva do Tranzitu jako první a nejdůležitější část bagáže. Za čtvrt hodiny jedeme. Ujedem 6 km a máme první přestávku – čekáme na někoho, kdo přiveze doklady od vozu, které byly ponechány někde jinde. Společně konstatujeme, že nám zdržení nevadí, jet přes dvoje hranice je přece jen lepší s doklady. Otvíráme první piva a nenápadně si mezitím kontrolujeme své doklady, uf, máme je všichni.

Vyplavuji stresin a kochám se skutečností, že neřídím a už to nemám na triku. V roli navigátora na předním sedadle se střídáme. Šofér jede podle předpisů a nechává našemu veselení volný průběh. Občas se vmísí do našich diskuzí dotazem, např. na naší účast při volbách. Těsným poměrem vítězí skupina aktivních občanů a Šofér může pokračovat v jízdě. Bylo to o fous. My zase překvapujeme vybranou trasou, na které míjíme vybydlené vesnice s vlajícími záclonami v oknech, propadající se do povrchových dolů. Když potřetí objíždíme nádraží ve Frankfurtu nad Odrou, Šofér mírným hlasem navigátora upozorní, že Bahnhof asi nebude znamenat dálnice. Hlasujeme a dáváme mu za pravdu.

Tempu jízdy přizpůsobujeme tempo pití – na pohodu. Autem kolují nakládačky, kutálejí se plechovky a zbytky mnohakolové žranice. Navečer poprvé křížíme Drawu. Nervozita stoupá, Šofér povoluje kouření na palubě. Dělám si popelník z plechovky a zapaluji si, to je příklad chápání požadavků zákazníka v praxi. Skoro za tmy vykládáme bagáž a Šofér mizí se slovy „Za týden ve 12 hodin dole u mostu!“. Jenže to už ho ani nevnímáme a vdechujeme vůni řeky plni očekávání…

Splutí proběhlo hladce, máme časovou rezervu. Den a půl předem posílám textovku, ať zkusí přijet už na desátou. Odpovídá po svém: „Zkusím.“. Ve třičtvrtě na 10 projíždí okolo nás, aby někde 15 minut počkal a byl přesný. Ba ne, díval se na druhou stranu silnice, takže nás minul. Cesta zpět byla podstatně rychlejší, Šofér mezitím zjistil optimální trasu. Doma nás vysypal rychle z auta a lodě z vleku a s utahaným „Ahoj!“ odjel.

Je to skoro rok a já zase čekám, až se konečně staví a upřesníme cenu. Také budeme opět diskutovat o trase. Proč se ale plašit, vždyť odjíždíme až za tři týdny…

„Podběl mu z pangejtu mává, šedivým prachem přikrytej….“

Honza Pokorný