Po loňské chorvatské zkušenosti s plavbou po Zrmanje jsem i letos chtěl na dovolenou přibalit loď do kufru auta. Její místo však obsadil pes, manželka měla řeči o přeplněném vozidle, znáte to… Normálně jsem ze svých původních plánů vycouval s tím, že možná někam sám vyrazím na paddleboardu.

V koutku duše jsem už stejně věděl, že pár kilometrům na Cetině nejspíš oželím. Pro formu jsem hledal na webech a rozvířil dotazem diskuze na Raftu. Kromě zmíněné Cetiny a zakázané Krky se v dosahu Rogoznice (asi 50 kilometrů nad Splitem) nezdálo nacházet nic vhodného. Na mapě mi však nakonec padl do oka ještě jeden klikatý tok jménem Čikola. Zmínky o něm avizovaly jeden z nejkrásnějších kaňonů v Chorvatsku. Agentura z Šibeniku zde provozuje povedenou atrakci zipline, ocelovou lanovku nad hlubinou, a ferratu. Na některých fotkách se modrala hladina řeky pod lezci. Na jiných však odrazovalo suché koryto. V diskuzi byla Čikola navíc vyhodnocena jako pro splutí zakázaný přítok Krky patřící do národního parku.

Od moře jsem zkušebně oslovil agenturu a domluvil možnost lanovky. Zároveň jsem naplánoval průzkumný výlet s potomky a psem na předběžné omrknutí terénu. Horko se po desáté dopolední pomalu začalo stupňovat. Kolem oběda, kdy nás silnice dovedla až na dno impozantního kaňonu, dosáhlo svého vrcholu. Z mostu s cedulí „Čikola“ jsme uviděli jen prašné, totálně suché řečiště: 43.8379886N, 16.0497508E. Přes protesty typu: „To jsme se sem táhli kvůli takové díře????“ jsem zastavil a vydal na krátkou pouť bývalou řekou. Pes mě neochotně následoval, potomci nikoliv. Vzduch se tetelil mezi nádhernými skalními stěnami, které prý někde dosahují až sto padesáti metrů výšky. Nezdálo se divné, že se voda odpařila.

Chvíli jsem okukoval relativně široké koryto s přijatelným spádem, množstvím kamenů i (možných) peřejí, hodnotil hloubku (možných) tůni pod nimi. Docela brzy jsem ale s úlevou opět usedl do klimatizovaného prostoru vozidla. Nicméně za návštěvu krásné scenérie určitě stojí. Určitým způsobem mi připomínaly naši Velkou Ameriku, jen jaksi mohutnější, delší a hlubší…

Nahoře na druhé straně je místo pro parkování a začátek naučné stezky s nádhernými výhledy do okolní pusté krajiny i hloubi kaňonu. Na startovací plošině zipline jsem trochu zbaběle usoudil, že si zážitek zítřejšího vzdušného letu nad propastí rád odpustím a přenechám potomkům. Nakonec si ho též rozmysleli. Pes během krátké vycházky sípavě oddychoval. Na příští zastávce již kvůli úmornému vedru odmítl opustit kufr auta.

Vydali jsme se ještě na další vyhlídkové místo níže po (možném) proudu. Autem se prašnou polní cestou dalo zajet relativně blízko okraje kaňonu, který se rozšířil do podoby rozlehlého údolí: 43.8242431N, 16.0324131E. Na březích Čikoly byla dokonce vidět na zdejší vyprahlé poměry překvapivá zeleň. Ještě překvapivěji však působily zbytky starobylé pevnosti uprostřed protilehlé skalnaté stěny: 43.8311189N, 16.0304836E. Jako kdyby člověk zahlédl obraz ze Hry o trůny nebo z Pána prstenů. Odpověď, kdo měl potřebu na tak nepřístupném místě vystavět strážní hrad Ključica, jsem později dohledal. V jedenáctém století tu jeden šlechtický rod dozíral na obchodní stezku a chránil ji před svými konkurenty.

Na informační ceduli jsme viděli fotografií dokazující, že Čikola alespoň občas oplývá blankytně modrou vodou. Nejspíš někdy časně zjara. Zákaz, nezákaz, kdybych se tam s lodí právě nacházel, asi bych měl silné nutkání položit ji na hladinu řeky. Pokud se někdy vyskytnete poblíž a úplně nebazírujete na tom, kolik bude mít tenhle zvláštní tok zrovna vody, zastavte se na něm. Stojí za návštěvu.

Apropo – agentura mi na mé dotazy odpověděla, že ji není známo nic o případném splutí v minulosti. Též dotazy na znalce chorvatských řek nepřinesly odpověď. Odvážlivec má tedy nespíš navíc zaručený prvosjezd. Nebo alespoň první přechod Čikoly suchou nohou.

Václav