Je spousta možností, kdy a kam vyrazit na vodu. Jen loňský rok byl trochu jiný. Sucho, které opanovalo celou republiku, se dost podepsalo na možnostech sjezdu řek, a tak místo jízdy po vodě, jsem sjížděl doma alba z let minulých a našel tam úžasné fotky. Vraťme se zpět v čase a zavzpomínejme. Píše se rok 2002. Povodně si vybírají svoji daň na všech místech v ČR a to i na kanále v Českém Vrbném, kde na jezu voda utrhla čerpadlo ovládající klapku jezu.

Nebylo kde jezdit. Využíváme pozvání Václava Vondry zajezdit si u nich na peřeji, kde se jezdí závody a spát v loděnici ve Strakonicích. Na tento víkend nás odvezl Milan Kobes (náš tehdejší trenér a bývalý reprezentant ve vodním slalomu) a vedl celou tuto výpravu. Po příjezdu jsem vzpomínal, jak jsem jako malý kluk jel Volyňku za velké vody. I Milan zavzpomínal. Krásné tři hodinky povídaní.

Ráno jsme se probudili a koukáme, že v Otavě je dost nadstav a voda teče i přes brod. Rozhodnuto. Jedem na Volyňku, ta určitě bude mít vodu. Milan nás odvezl několik kilometrů nad Volyň a tím, že druhou partu odveze do Volyně, kde se potkáme a pojedeme společně. Milan, ačkoli se nepodíval na stav vody, řekl velice cennou větu: “Pokud bude někde náhodou méně vody, jeďte po vnější straně zatáčky, tam je vždy voda.“

Ani jednoho z nás nenapadlo jít se podívat k vodě. V momentě, kdy jsme prošli skrze keře k řece, bylo poznat, že jsme všichni z ocele kováni a to jak tělesně tak psychicky. Jedině tak si dokážu vysvětlit, že jsme se při pohledu na řeku nesložili. Volyňka byla v tu dobu sjízdná jen pro Jeep a při troše fantazie i pro Felicii a Formana. Prošli jsme kus řeky na vnější stranu zatáčky a tam opravdu alespoň nějaká voda byla. Tak jsme si řekli, že to nebude tak zlé. Asi 500 m jsme sjeli bez jakéhokoli problému, ale přišel první jez.

Pouze spádová deska, nic moc hrozného. Se stejnou elegancí, s jakou jsme se přehoupli se Štěpánem na deblu přes hranu jezu, jsme se zapíchli špičkou pod jezem do bahna. Jenže tam byl kámen, který udělal díru do boku lodi. Díra značná. Cena lodi klesla na polovinu. Naštěstí byla nad hladinou ponoru, tedy po většinu času. Při představě, že jsme ujeli 500 metrů a chybí nám cca 15 kiláčků, moc hezké. Další jezy či stupně prohlížíme. Něco přenášíme, něco sjedeme, něco brodíme.

Nyní se podíváme níže po proudu. Milan odvezl s časovou prodlevou i druhou partu na vodu. Se slovy: „Snad na vás nečekají moc dlouho,“ odjel.
Druhá parta po hodině marného čekání na nás vyrazila osamocena vstříc svému osudu. Dle jejich večerního vyprávění chápu, že jeli asi se stejnými problémy.

Ale zpět k nám. Cestou jsme dorazili k dalšímu jezu a pod ním sucho. Vedle starý zarostlý náhon plný vody, tedy oproti řece. Bylo tam 30 čísel, tak na list. Úvaha byla následující. Přeci se musí vrátit zpět, takže je lepší jet po něm, než jít po kamenech v řece. Jeli jsme po něm asi 10 minut a náhle mříž ve vodě a nad ní železná vrata. Co teď? Jít po louce zpátky, kde jsou kopřivy a bahno? Nebo zpět po vodě? Otáčka lodi nepřicházela v úvahu. Šíře náhonu metr a loď čtyři. Takže jiný a dosti nezvyklý manévr, otáčka v lodi. Na deblu žádný problém, jeden točí a druhý drží balanc. Singl je již těžší, což Lukáš po pádu zády do vody a otisknutím vesty do bahna pochopil. No a pak že se nedá zabloudit na řece. Vyrazili jsme tedy pěšky suchým korytem. Po dojetí do Volyně je nám jasný, že ostatní již jsou vepředu.

Cestou přitékaly do koryta mírně rozvodněné strouhy a potůčky. To přeci jen zvedá hladinu. Málem bych zapomněl na mlýn z filmu slunce seno, kde jsme si díky obyvatelům mlýna udělali hezký piknik. Po projetí pár stupínku potkáváme rybáře a jejich hlášku: „Co tu blbnete, tohle se jezdí na jaře či za povodní,“ si také pamatuji dodnes.
V jednom již rozvaleném jezu leží padlý strom, zapíchnutý větvemi do dna. Ještě, že jsme slalomáři a docela rychle umíme reagovat. Takže když zmizí ve větvích Martin a za ním i Lukáš, jsme relativně v klidu. Volají, že je vše ok, tak jedeme za nimi stejnou trasu. Poslední vysoký stupeň před Strakonicemi přenášíme a další dva nízké sjíždíme. Už zbývá jen návrat proti proudu do kempu na podskalí.

Když jsme přijeli, druhá parta již byla po večeři. Hodnocení - lodě poškrábané jak po třech sezonách, dvě díry skrz. Obě v našem deblu. Po krátkém rozhovoru a poděkování za poskytnutý azyl se Václav odebral domů. Ještě nám poděkoval, že jsme postavili povodněmi povalenou „kadibudku“. O týden později telefon: „Volové, když jste tu kadibudku postavili, proč jste pod ní nevykopali díru??!“

Viktor Vácha