Chorvatská Cetina je trochu zvláštní řeka. Vody měla i v půlce srpna dost, kamení a vrbiček uprostřed toku taky. A lidí je na ní díky blízkosti mořského pobřeží jako máku. Návštěvníci písečných pláží, které láká zpestření dovolené, se tady v houfech usazují na rafty a pod vedením chorvatských guidů pádlují po řece vstříc dobrodružným zážitkům.

My jsme spustili na vodu několik kajaků, Pálavu a „Kádvojku“. Tak si to kličkujeme vrbičkama ke startu celé té raftové parády, prohlížíme chorvatské rafterské vybavení (skoro všechno Gumotex a Hiko) a užíváme si řeku.

Guidi se na nás nijak nepřátelsky nedívají. Zdá se, že jim na vodě vůbec nevadíme. Dokonce se s námi i na jakési zastávce sami dají do řeči. Nadhazujeme tedy téma „té kaskády se sifonem“, o které víme z Internetu. Oni nám tvrdí, že dobrý kajakář ji projede. Když se tedy kaskáda přiblížila a posádky raftů vysedají (klienti jdou pěšky a guidi svážejí rafty sólo), my, co nejsme dobří kajakáři, vysedáme na pravé straně řeky ještě nad jezem. Doplňujeme vodu u vydatného pramene a přenášíme loďku pod kaskádu. Tady dole se na velkých kamenech motá spousta lidí. Všichni sledují, jak jejich guid skáče po raftu a chvíli vzadu, chvíli vpředu kormidluje raft kaskádou. Mají to vychytané a tak klienti, ujištěni, že jsou v dobrých rukou, nastupují druhou část svého dobrodružství.

My čekáme na naše dobré kajakáře. Jeden projel, ale ostatním se situace nějak nezdá a tak mění názor. Rozhodují se přenést kaskádu vlevo, kde ovšem řeku lemuje velmi husté a ostnaté křoví. Na levém břehu je i K2 momentálně jako K1. S takovou potvorou je docela problém projít po úzké pěšině, ne tak křovím. Přepádlovat nad kaskádou taky moc jisté není a tak její majitel volí metodu chytré klády a pouští loď do proudu. Loďka míří dolů kaskádou. Jenže smůla. Asi v polovině se trochu méně nafouknutá loď nabaluje na kámen a uvízne – výše zmíněný sifon je od ní opravdu jen pár metrů. A drama začíná.

Jak ji odsud dostat? Slézt dolů? To půjde těžko a když tak jen po laně. Zkusit hodit házecí pytlík s kamenem a posunout ji do proudu? Zkoušíme to. Loď ale přimáčkl proud a voda krásně protéká samovylévacím dnem. Jsme bez šance. Kluci se vyzbrojili klackem a zkoušejí loď odrazit. Ničeho nedosáhnou. Navíc se jim na té převislé skále nad kaskádou moc dobře nestojí. Mezitím dorazila další várka klientů s guidem. Já jsem se mu po dotazu neuváženě přiznala ke znalosti angličtiny, takže to slíznu. „Pořád je to to samé! Češi přijedou jen tak si Cetinu sjet, neznají to tady, vjedou do kaskády, mají problémy – někteří se utopí. Jsou tady jeden den a jedou jinam. My jsme tady celou sezónu a letos už jsou na tomhle místě dva mrtví. Ale nic nepomůže. Pořád se to opakuje. Ohrožujete sebe, ostatní, náš byznys. Klienti se bojí, nejezdí, úřady vyhrožují, že splouvání zakážou ….“ A mně nezbývá než vysvětlovat, že jsme jenom spustili prázdnou loď a omlouvat se pořád dokola. Guid nekřičí a nenadává, je na něm vidět, že je naštvaný. Jeho kolega se přitom asi moc dobře necítí, když splavuje raft a na kameni nad sifonem visí prázdná loď. A tak se ještě jednou omlouvám a raft odjíždí.

Houf lidí prořídl. Zůstal tady nějaký chlapík s holkou. Dává jí foťák a svléká se do trenýrek. Pak se nás česky vyptává, jestli patříme k těm s tou lodí a vysvětluje nám svůj plán. Přeplave pod kaskádou, k lodi sleze a uvolní ji. Skáče do vody a my křičíme na druhý břeh ať na něj počkají. Je to borec. Leze krásně i v mokrých lezečkách po ohlazeném vápenci. Vezme to traverzem pod malým převisem a odskočí na kluzké kameny v řece. Snaží se loď z kamene odstrčit. Voda je ale silná. Uvazuje tedy loď na shora hozenou házečku. Kluci nahoře tahají, dokud loď neuvolní. Pak ji pošle po proudu. K2 se ještě chytí pod vymletou skálou, ale kámen s házečkou a klacek tentokrát funguje. Za chvíle je nešťastná loď dole. Chybí jen sedačka. Ta se točí pod skálou asi dodnes. Teď ještě zajistit horolezci cestu zpět a přenést zbylý materiál křovím. Slabé dvě hodinky včetně záchrany lodě.

Samozřejmě se radujeme. Děkujeme a nabízíme co máme našemu statečnému zachránci, kterého nám štěstí přihrálo do cesty. Pak pokračujeme v plavbě a důsledně se držíme raftů. Sifon prý tu je ještě jeden. Ale nic vážného se už nestane.

Míjíme místo s druhým sifonem, atrakci s plácáním pádlem ve skalní bráně a pak vysedáme. U nábřežní restaurace neseme materiál na parkoviště. Prý se dá plout až do moře, ale to už je jen 5 km voleje.

Celý zbytek dne a večera pak rozebíráme, co vlastně bylo špatně a jak jsme zase pomohli vylepšit jméno českého vodáckého národa coby lehkomyslné, ignorantské a zbytečně riskující bandy. Jenom doufám, že ten guid pochopil, že nás to fakt moc mrzí.

Ivana

PS: Rozhodně se nejedná o návod k záchraně lodi. Ale jištění a další záchranné prostředky k vytažení zaklíněných lodí jsme s sebou neměli. Naše výbava byla standardní – házečky, kladka, karabiny, lékárnička a mobil. Podle informací, které jsme z Internetu měli, jsme tak obtížné a nebezpečné místo na vodě o deklarované obtížnosti WW II prostě nečekali.