Zamyšlení, Hasák, 4/3/2008 1:43 PM
Můj pohled na moderního kajakáře (modelový případ): „Na internetu uvidím Zajíce na Huka Falls. To je super, to chci umět taky. Nakoupím loď(ideálně rodeovku, protože je moderní) a perfektní výbavu. Přihlásím se do kajakářské školy a pak už to jde jak na běžícím pásu. Přes zimu se naučím v bazénu eskymáka, protože je to základ. Na jaře sjedu poprvé Sázavu z Týnce do Pikovic. Přežil jsem to, tak můžu jít na další level. Co třeba Otava z Čeňkovy pily? Kamarádi ze školy, co jezdí déle říkají, že je to super. Takže proč ne. Nějak to zdrncám hlava nehlava a je ze mě pomalu mistr světa. Přes léto ještě párkrát Sázavu a na podzim si už brousím zuby na vyhlášené potoky : Hamerák a Vavřinečák (nedej bože Lipno!). Ale ejhle! Najednou je na všechno nějak málo času, málo místa a kamarádi, co mi se vším pomohli jsou taky fuč. Techniku přejezdů a najíždění do vracáků jsem do teď nepotřeboval, protože všechny chyby zdárně řešil všemocný eskymák. A najednou to se mnou mlátí o šutry a hrne mě to někam do větví.“
A v tomto okamžiku, po té co bude daný kajakář vyloven někým zkušeným, by se měl zamyslet nad svým osudem. Buď trochu přibrzdí a bude ještě nějaký čas pilovat techniku jízdy na klidnějších řekách, ale i např. vylézání z lodi a postupem času se z něj stane zkušený vodák. A nebo bude pokračovat svoji spanilou jízdu, bude ohrožovat nejen sebe, ale i ty co ho budou zachraňovat, a při troše štěstí to i přežije.
Ruku na srdce. Vás baví při každé plavbě na Vavřinečáku zachraňovat patnáct cizích lidí, protože tam neměli co dělat? Moje poslední zkušenost z loňska byla holčina na inuendu, která už byla napůl přitopená, protože neuměla sundat špricku! A kolem byli čtyři její kamarádi, kteří nevěděli co dělat.
Není to myšlené na nikoho z tohoto článku (nikoho z nich ani neznám). Ani netvrdím, že je to pravidlo (bohožužel je to moje zkušenost). Připadá mi, že je podobných průšvihů na vodě poslední dobou nějak moc.