Bylo nás 7. V Klášterci na Divoké Orlici jsme se sešli ještě s Pavlem. Tou dobou zde teklo údajně 34 kubíků, a když jsem „to“ viděla, ptala jsem se, zdali je to opravdu WW III!! Pánové tvrdili, že ano. Mno, bylo to tedy rozhodně jiné WW III než Trojský kanál, který mi posledně zvedl sebevědomí, neboť jsem na něm eskymovala hned napoprvé. Hodně jsem přemýšlela, ale protože do mě nikdo neryl a bylo to jen mé rozhodnutí, oblékla jsem se. Sestavili jsme strategii jízdy, zašprajdovali se (mě) a jelo se… uuuf. Moooc vody. Mooooc, moc a moc. Rozhodli jsme se jet v 6 lidech, dva začátečníci svezou auta. Když vyrazila první kajakářka, ten nejzkušenější jel hned za ní. V tu chvíli se spustil další zkušený a tak mě Pavel za nimi rychle šoupnul. Za mostem přímo přede mnou jeden z nich eskymoval. Docela dlouho. Říkala jsem si: „To bude mazec.“ První mega válec – hop, druhý mega válec – hop… no a třetí mega mega mega válec – ehm… Jak to popsat, co se dělo…
Reklama
Byl šikmý, jako ostatně všechny. Vzalo mi to špičku doprava, velký nádech… a? Vylehla jsem napravo (mno, špatná strana…). Držím zaťatý dech a pořád sedím. Druhý nádech, vylehávám (ač na špatnou stranu) a pořád nic. Říkám si, kdy už tam spadnu? Co dělat. Tak dávám třetí velký nádech a jsem znovu s hlavou dolů. Mlelo to se mnou pěkně a mám pocit, že pořád v tom válci. Rvalo mi to pádlo. Docela slušná bolest mezi ramenem a loktem, ale držela jsem. Co tam taky bez pádla, že? Krom toho bylo jiného kamaráda, který jet nemohl, ale to mě v tu chvíli ani nenapadlo. Zkusila jsem eskymovat. Nic. Vůbec nic! Tak dál. Ještě jsem se ani nesrovnala a už mě to táhlo. Hnusný. Říkala jsem si, že mě to třeba doveze na kraj válce a vyplivne. Někam mě to dovezlo. Těžko říct kam, byla jsem pořád hlavou dolů. Přišlo mi, že to tak necuká, zkouším tedy druhý pokus o eskymáka. Hmm… už vím, co je to „svíce“. Zaberu a v tu chvíli koukám na stromy, nebe a špičku kajaku, která byla šíleně nahoře a daleko. Nevím kam a jak jsem spadla, a jestli jsem se nadechla, ale jsem zas hlavou dolů. Pokus o třetího eskymáka…aspoň jsem se nadechla. Chyběl mi malý kousek, ale vždy to zkouším jen 3x. Vzduch mi začíná docházet. Má první krysa do tabulky.
Držím pádlo, vynořuju se, ale nemůžu se zorientovat. Nevím, kde je nahoře, dole a hlavně, kterým směrem to sakra vůbec teče? Srovnávám se. Mezi těmi mega vlnami nestíhám ani moc dýchat. Pak už jen kašlu = nestíhám nádechy…no, maso. Po několika set metrech už polykám andělíčky, když si říkám: „Přece se neutopím s pádlem v ruce!“ Pouštím pádlo. A najednou 10 metrů jen „malých“ vlnek. Pádlo je hned vedle, tak si ho beru zpátky. Za pár vteřin přijíždí nejkrásnější loď v tu chvíli s nejlepším jezdcem! Říká: „Chyť se.“ Moc to nešlo. Ucho nemá na kraji lodi a začínají zas ty větší vlnky. Napotřetí se povedlo a dotáhl mě ke břehu.
Plazím se na břeh, kašlu o 106 a kamarád jede pro mou loď, která mizí v dáli (ano, pro supr kamarádovu Pyranhu H3, která tedy myslím, neodpouští tolik jako můj Píďa a nepropíchne vlny jako on, mé Inuendo. Nicméně je stále supr!). Když se vykuckám, běžím dolů. Cca 1,5 km (aspoň 4-6 naučných tabulí na stezce kolem). Vidím špičku své lodě, kamarád ji vylévá. Dobíhám tam s pádlem v ruce. Se mnou v tu chvíli už běžel i další plaváček. Tomu uplavalo všechno… Běží dál… Ostatní už projeli po té, co vylovili ještě další kajakářku a cestou pak pádlo. Můj lovec říká, sotva jsem doběhla: „Tak jedem.“ Musím nejdřív popadnout dech. To už mě šprajduje a pokračujem dolů, abychom nezůstali sami. Valilo to pěkně, ale už vcelku poklidná voda. Museli jsme ještě přenést jeden stupeň a už jsme byli dole. Nechali nám tam Pavlovo auto. Vydýchali jsme to a jeli dolů (autem) za ostatními, kteří lovili loď v Pastvinách. Lov byl úspěšný. Tedy žádné ztráty na životech, téměř žádná zranění (jen se občas někdo o něco praštil) a nic nám nechybělo.
Můj spoluběžec tu spolykanou vodu vyhodil už během běhu. Mně to nějak nešlo a tak mi bylo docela blbě. Po převozu aut a sbalení míříme na Litický oblouk. Bylo mi jasné, že nemohu jet. Bolela mě hlava, bříško plné vody, nic jsem nemohla sníst. Alespoň dělám řidiče.
Šílený den, ale supr zkušenost! Zvládla jsem, co doposud ne! Jela jsem WW IV bez strachu, bez zmatkování. Pokusila jsem se 3x eskymovat. Plavání probíhalo vcelku koordinovaně, jen příště to nebalit!! Musím holt vydržet víc, vždyť se vždycky může objevit někdo, jako můj zachránce, v poslední chvíli. A síla ještě byla, když jsem mohla běžet…
Poučení: Nasedat výše – nebyli jsme rozpádlovaní, nesedlo mi pádlo (ovalita na obou stranách). Nasedat koordinovaněji! Prostě se vyjelo a dva zůstali nahoře. Naštěstí rozložení nás ňoumů a těch „zkušených“ vyšlo dobře! Eskymovat víc a líp! Nevzdávat plavání, vždyť ty vlny někde skončit musí! To považuji za největší problém. I když si člověk myslí, že už nemůže, tak ještě pořád může!!
Díky klukům, že nás tam vzali. Válce nijak zvlášť nedržely, vody bylo dost, větví plavalo málo a padlý strom žádný. Trasu jsme si prošli. Díky, že mě kamarád vytáhl. Bylo to přesně v tu pravou chvíli, na správném (vhodném) místě. Díky Pavlovi, že jel, to mě trochu povzbudilo, ať jedu. Sice jsem ho ani neviděla, ale byl tam! Prostě dík za skvělou akci.. Už fakt nejsem začátečník (ale cvok!!), musím se ještě hodně učit.
Katie
P.S. Dodatek o dva dny později:
Tak jsem viděla fotky. Rozhodně to se mnou nemlelo při pokusech o eskymáka v jednom válci, ale valilo to se mnou dál přes aspoň další tři. S tou hlavou dolů to prostě poznat nejde. Už jsem taky vystřízlivěla a vidím to reálnějšíma očima... Děsná blbina tam být!!! Je mi z toho čím dál víc na nic... Ale nedokážu říct, že už to nikdy nepojedu.
Poznámka redakce: Taktických i bezpečnostních chyb by se ještě pár asi našlo, ale upozorním jen na jednu a to zcela obecně. Nikdy nenechte plaváčka, který si proplaval delší úsek divoké vody, samotného na břehu. Netušíte, jestli nemá nějaké zranění, které díky předchozímu „boji o život“ ani necítí, a i když se tváří, že je vše v pohodě, může vám upadnout během chvíle do následného šoku.