Podzim je v přírodě časem zklidnění. Ne tak ve vodákově duši. Probíhá v ní svár výčitek za všechny minulé akce, kterých se nezúčastnil, ač mohl, s kvasem plánů na všechny akce, které by před definitivním příchodem zimy uskutečnit chtěl, ač zjevně nemůže.

Vodákovi ujel vlak, tedy, odtekla voda, na které se dělají takové ty divné zpěněné čepičky, které mají vodáci rádi. Zbyla jen voda, na které se líně plouží spadlé listy a ani pohled na ně vodáka nevzruší, byť jsou listy zlaté a je jich hodně.

Akce, kterou jsem pro mé kamarády plánoval, nese jméno Kyjovka. Tedy, její úsek od Lanžhota po ústí do Dyje. Je to úsek vyplněný lužním lesem, kterým se Kyjovka kroutí tajemně a vinutě jako tenké střevo v břiše. Tento kout by na mapách snesl označení „Hic sunt leones“ neboli Zde jsou lvi. Tedy spíš komáři, skuteční páni těchto krajin. Ti už naštěstí odletěli do teplých krajin, a proto by na mapě slušel nápis „Hic není nic“. Tedy nic, co by nás dostatečně varovalo před lehkovážným opuštěním civilizace.

Naštěstí jsem dostal záchvat poctivosti a týden předem se zajel na místo plánovaného dobrodružství podívat. Pohled stoupající od zabahněných nohou ke změti šlahounů, kmenů a kmínků zasahujících z lesa přes koryto řeky sevřené hlinitými břehy dostatečně vykreslil představu plánovaného splutí: deset lidí s pálavami na zádech se za houstnoucího šera potácí neproklestěným lužním lesem, zapadá do mokřin, klopýtá přes vývraty a snaží se najít něco jako cestu, která by vedla kamkoliv. Morální zábrany padají a jedna jediná idea drží tuto partu pohromadě, a to nenávist k tomu, kdo tuto akci vymyslel.

Kyjovku tedy odsouvám na neurčito (na privátní akci s osobou stejně maniakálního odhodlání) a volím náhradní akci: Zámeckou Dyji. Splul jsem ji asi před deseti lety a utkvěla mi v paměti jako souboj s bobry, kteří zvláště v první části skáceli do řeky propletenec stromů překvapivé velikosti a my jej museli jak vodní Tarzani překonávat. Otevřu internet na hlášky vodáků, kteří Zámeckou Dyji v poslední době spluli. Kupodivu je jich docela dost a jejich hlas zní, že by řeka měla být volná. Kouknu na předpověď počasí - během dopoledne má na Moravu přijít fronta s vydatným deštěm. Tož aspoň něco. V sobotu ráno sedáme do aut a vyrážíme.

Vinný kraj kolem Lednice žije svým vlastním životem, jehož filozofií je, že vše je relativní. Po srazu v Lednici vyrážíme do Bulhar, kde Zámecká Dyje odbočuje z hlavního koryta řeky. Značená objížďka čtyřkilometrového úseku nás odvádí až k Mikulovu a pak zase zpět, abychom v Bulharech zjistili, že již dávno neplatí. Rovněž omezení na cestách okolními lesy jsou místními vnímána se shovívavým úsměvem. Při organizaci týlového zabezpečení plavby se tomu ochotně přizpůsobujeme. Zároveň s položením lodí na vodu se dostavuje slibovaná fronta a přináší typické vodácké počasí. Převléknout jsme se však stihli za sucha a v hydru déšť nevadí. Člověk se sice při pádlování zpotí, ale je to vlhko teplé a je moje.

A již plujeme. První metry řeky jsou jakousi lagunou, která však rychle vyústí do kroutící se šest až deset metrů široké říčky, pomalu plynoucí mezi zalesněnými břehy. Překážky se dají překonat manévrováním, na které je v zanedbatelném proudu trestuhodně dost času. Ještě že prší. Déšť podtrhuje atmosféru opuštěnosti a ztracenosti na tiché řece. Barvy listopadu oživuje poletující ledňáček a pod hladinou vodník spokojeně eviduje letošní úrodu dušiček. Vnímáme zvuky ticha.

Ivan Vyskočil popisuje v jedné povídce, jak se mládeneček se slečnou dostali dírou v kapse kabátu do jiného světa. Podobný zážitek absurdnosti probouzí nefalšovaný maják, který se náhle objevuje mezi porostem na levém břehu. A za ním tišinka, přistávací molo s vítacím nápisem a loučka s ohništěm, udírnou, krytým odpočívadlem a boudou. Vítejte v Nejdku! No, oheň v tom dešti asi neuděláme, ale pod stříškou se aspoň v suchu najíme.
„Ahoj vodáci!“
Od obce k nám přichází srdečný padesátník vedoucí kolo. Odemyká boudu: „Pojďte dovnitř, udělám vám něco teplého. Chcete kávu? Anebo čaj?“
Podíváme se překvapeně na sebe a odpovídáme se zdvořilou zdrženlivostí.
„Tož pojďte aspoň na panáka.“
Tomu nelze odolat a tak se včetně řidičů přesouváme do boudy, ze které se vyklube klubovna, tedy prostor odrážející vkus lidí, kterým je spolu dobře. A pán je vedoucí místního vodáckého klubu, který žije filosofií kraje: I stáří členů a další omezení jsou relativní, když má člověk rád vodu, je aktivní a má pozitivní pohled na svět.
„Maják jsem postavil sám. Svítí a je na něm kamera, protože železo mizí i zde. A tak jsem vás viděl, jak připlouváte.“

Povídáme si a dozvídáme se spoustu věcí. Třeba že Zámecká Dyje je komerční název toku původně zvaného Náhon a když se na ni vydají vodáci, plují po řece nazývané místními hrdě Moravská Amazonka. Po příjemné chvíli se loučíme a splouváme jediný stupínek před mostem v Nejdku. Splavný jazýček vede na kůl, který je třeba minout po levé straně. Ne všem se daří a jedna pálavka míří vpravo. Uvázne na mělčině a Hanka musí vystoupit do listopadové vody, aby loď uvolnila. Inu, i na vodě platí Lennonův song, že Woman is The Nigger of The World. Zvlášť, když je háček.

Pod Nejdkem se řeka klikatí k Lednici. Noří se do lesa a krajina předvádí četné variace na jeho jihomoravskou podobu. Kmínky houští jsou střídány statnými listnáči s nádhernými korunami a do toho řádí bobr (spíš více bobrů). Břehy jsou bahnité a obtížně přístupné. Milan vystupuje na zdánlivě pevný drn: „Myslím, že se propadám.“
„Moč rychle.“

V Lednici podplouváme silnici a u odbočky Staré Dyje se držíme vpravo. Po přenesení protipovodňové hráze se naloďujeme na úplně jinou vodu: vplouváme krajiny jako z pohádky. Kolem je kultivovaný anglický park, skýtající pohledy na minaret a na zámek Lednice. Pro návštěvníky parku se za pošmourného listopadového dne stáváme vítanou atrakcí. Poslední překážkou je vysoký jez, pod kterým je přístaviště zámecké paroplavby. Doporučujeme přenášet jej vpravo: levý břeh je nepřístupně vysoký a ne vždy musíte mít při nastupování štěstí, že z něj spadnete přímo do lodě.

Zámecký park se postupně mění v přírodní les a řeka „dyjovatí“ – je široká, nehybná a (přiznejme si) už trošku nudná. Ustává i déšť a tak jediné vzrůšo je diskuze na dalším rozdvojení, kudy plout. Proti vší logice a smyslu pro orientaci volíme pravici a děláme dobře. Levá volba by nám sice přinesla bližší pohled na minaret, ale vrátila by nás zpět (to nejsou politické jinotaje). Pádlujeme a vyhlížíme romantické zříceniny pseudogotického Janova hradu, kde máme zaparkované auto. O této závěrečné části plavby již není moc co psát. Že jsme cestou pomohli jednomu padlému stromu od jmelí, se v této chráněné přírodní oblasti chlubit nebudeme.

No a ty v titulku slibované peřeje … ... až někdy jindy.

Vladimír Hejtmánek