Rosničky hlásí poslední snesitelný víkend, a protože rodinné budovatelské povinnosti jsou splněny, turistické cesty odznačeny a houby nasbírány, můžeme hupsnout na vodu. Vodák není nikdy sám a já mám kromě kamarádů, se kterými je nutno se domlouvat, nově jednu oběť, která musí poslouchat. Vzhledem k tomu, že moje dcera chová a její manžel Martin je toho původem, má morální povinnost být bez odmluv loajální i v činnostech, které mohou hraničit s ohrožením života. Čímž pochopitelně nemíním splutí Zámecké Dyje, ale vše něčím začíná (plány jsou veliké).

První Martinova řeka byla Jihlavka pod Mohelnem, které se zhostil velice dobře. Sám nafoukl Baraku, nic neříkal, když jsme se hned po startu úplně blbě namotali na balvan (mea culpa), na občerstvišti si dal hned dvě piva a do jezů jel bez zaváhání (holt ještě neví, co dokážou). Z míry ho nevyvedl ani déšť, takže příslib! Protože další kapitolou výchovy nového vodáka má být něco divočejšího, rozhodl jsem se dát mu jako uklidňující intermezzo a vodácký enter Zámeckou Dyji. Řeku klidnou ba téměř stojící, nabobtnanou ve slunci i v dešti atmosférou romantických dojmů, snivých nálad i filosofujících zamyšlení.

Abych se dověděl, co je na Zámecké Dyji nového (peřeje, jezy, stromy v proudu a tak), mrknul jsem do Průvodce na Raftu. A koukám, nic než můj článek starý sedm let. Takže jsem se dopustil nevěry a hledal na netu i jinde. Nového je totiž pro nás okolnost zvaná Jáchym, trvající na dvouhodinové pauze mezi kojením, do kteréžto doby by se měl vtěsnat i můj pobyt s Martinem na řece. Teda, ne že by Martin kojil, ale aby doprovodná jednotka měla svou časovou pohodu. Tak třeba Petr tu Zámeckou Dyji nějak doplní, aby v budoucnu dědečci a tátové od měsíc starých budoucích singlířů věděli, že se do přestávky mezi kojeními splouváním řeky vejdou (v popisu třeba zvlášť vyznačit).

K odbočce Zámecké Dyje v Bulharech jsme se vždy dostali autem v klidu. Nové jsou dopravní značky na všech přístupech. Jsou vyloženě xenofobní a podněcující k předsudečné nenávisti. Když se manželka za volantem optala: „Jak se tam dostaneme? Mám tam najet?“ odpověděl jsem v rámci dosavadních zkušeností, „Jo, v klidu. Hned první barák je vinný sklípek a v takových končinách je to v pohodě.“ Tak jsme učinili, jak řečeno, převlékli se na vodu (já a Martin) a bezodkladně odrazili. Ženské polovičky (manželka a dcera) sestavily kočárek a připravovali se s Jáchymem na procházku. Vtom však přirazilo policejní auto přivolané udáním nějakého místního lidumila:
„Víte, že je zde zákaz vjezdu?“
„My jsme přivezly těžkou loď na vodu.“
„A kde ji máte?“
„Již odplula.“
„To je přitěžující okolnost. To dítě je vaše?“
(Dceřin niterný mateřský apel na Jáchyma: „Jáchyme, projev se. Křič, poser se, prď a trhej!!“)
„Tak dobře, uzavřeme to domluvou…“ (odjezd a klid).
Houby extrémismus, islamismus, terorismus a kdoví co. Na českou policii stačí měsíční děcko.

No a my s Martinem zatím pluli. Prvních dvě stě metrů je lagunka, a pak se řeka úží do podoby ramen, ze kterých na větších řekách raději couváme pryč. Je bohatě zavětvená a proložená padlými stromy, avšak všude lze nalézt průjezd. Sluníčko vytváří přátelskou náladu podmalovanou zlatými listy na větvích, ve vzduchu i ve vodě (v poměru 1:1:1). Ryby skáčou jako ve známé letní písni (Summertime) a celková nálada odpovídá. Martin pádluje docela dobře, pokrčené ruce se časem odnaučí sám, již upustil od háčkovské neřesti řídit zepředu loď a já si říkám, že je opravdu čas vzít jej na náročnější vodu. Vzduchem poletují kromě zlatého listí volavky a ledňáčci, prostě opravdu takový malý moravský Amazonas, jak se této říčce také říká.

Před sedmi léty jsme v dešti připluli k nýdecké (nejdecké, najdecké) loděnici a dostali od místních kořalku. Letos jsme dorazili do stejné lokality a viděli jsme, že maják je červenější a vyšší, prostor kolem loděnice uklizenější a komfortnější se známkami komerčního využití, prostě je to tak nějak lepší. Ale nikdo kvůli nám nepřijel a kořalku jsme taky nedostali. Asi že nepršelo, ve slunci k sobě bývají lidi vzdálenější. No ale třeba příště, však pálíme vlastní a kvůli ní sem ani nejezdíme (posledně nás potěšilo hlavně dobré slovo). Organizovanější je i jízek před mostem. Dřív byl samá příroda, dnes s postaveným průjezdním místem vpravo (díky za vyváženou vlnu 1 cm pod hranici nabrání listopadové vody do lodě).

Jinak průjezd Nýdkem (Nejdkem, Najdkem, či jak se to jmenuje) je potěšením, protože na obou březích vidíme, že místní umějí žít. Rybářské varty, okrasná zákoutí, starý mlýn se soškou vodníka, výběhy pro koně… Vyprávím Martinovi, jak jsem kdysi zachránil jedné místní krasavici čest. Blondýna nejkrásnější české vizuální tradice (moravský to květ) byla se mnou na školení v hotelu, kde se ubytoval i švédský hokejový tým. Situace v sále houstla a já jí slíbil pomoc – smluvené znamení byl pokřik „Hoří“. Následná situace vypadala kouzelně: Slečna skákala přes stoly a lavice a vyhýbala se mužským rukám, které se po ní chápaly, přičemž křičela z plna hrdla: „Hóóří, hóóří!!“
Takže jsme zorganizovali z místních domobranu (slečnobranu) a hokejisty vytlačili ze sálu (kde je slečně konec dnes). Tolik tedy Nýdek (Nejdek, Najdek, či jak se to jmenuje). A pluli jsme dál.

Od loděnice je do Lednice kratší kus plavby a také sklánějící sluníčko dávalo vědět, že je vhodné připádlovat. Jiný názor měl velký kmen padlý přes celou řeku, který jsme vlevo docela obtížně obnesli. A pak pomalu vplutí do lednických výsostných vod lemovaných zahradami za frontou lednických domků (a otázky, jak bys asi žil, kdybys tady v tom kraji vína s pohodovou řekou za zády bydlel). Obeplouváme Lednici k hrázi, kde řeka deseti metry bordelu končí a po přetažení stavidel a pohodovém nasednutí opět začíná v luxusní parkové podobě, rybník a minaret vléévo, hranaté věže zámku vpráávo, přístaviště výletních prámů pro túristi před nosem… Baraku vyfukujeme na pěstěném trávníku před zámkem (se néésmí, ale nikomu to nevadí), natahujeme roušky přes ksichty, protože někde v okruhu 300 metrů je malý Jáchym (ale zdá se, že kromě nás to nikdo z četných přítomných neví), a po setkání, napojení a přebalení (Jáchyma, ale koneckonců i nás) vyrážíme domů.

Zámecká Dyje je dobrá záminka, jak si udělat docela pěkný rodinný výlet. Jo, a sfoukli jsme to v klidu a pohodě za 1:50. Takže mezi kojením to stihnete.

Vladimír Hejtmánek