Poznámka redakce: tento článek je úvodem pro nově založený seriál příběhů z dob našich začátků. Každý jsme nějak začínali a každý jistě tenkráte udělal i nějaké chyby. Některé byly humorné, některé naopak životu nebezpečné. Podělte se o ně i s ostatními. Zkuste popsat, jak jste kdysi dávno začínali, a článek nám poslat. Rádi ho uveřejníme.

Každý asi udělal během svých vodáckých začátků chyby, za které se nyní stydí, a možná jenom díky štěstí na ně může vzpomínat nebo je trochu přibarvené vyprávět. Na některé příhody si vzpomenu vždycky, když se někde objeví článek o nedostatečně vybavených nebo nepřipravených vodácích a vzápětí se na autory snese v diskusích vlna kritiky. Chtěl bych popsat jednu příhodu z dávného mládí, která mohla skončit tragicky, ale naštěstí dobře dopadla. Zbyl po ní jen úsměvný a možná trochu poučný příběh.

Před mnoha lety jsme se vydali na Hron. Dva velké vojenské nafukovací čluny a dvě kánoe, které sloužily především k přepravě nákladu. Byl jsem jako „zkušený vodák“ pověřen kormidlováním jedné z nich („zkušený vodák“ znamenalo, že jsem měl jednou sjetou Vltavu).

Ve Zvolenu jsme přijeli ke klapkovému jezu. Tahle konstrukce byla pro mě novinkou. Klapky jezu byly zvednuté, za nimi skok asi 60 cm vysoký a válec jako hrom. V té době jsem kupodivu věděl – alespoň teoreticky – co válec je, čím je nebezpečný i jak se z něj dá teoreticky uniknout. Přesto jsme se rozhodli, že velké nafukovací čluny přeneseme, aby se neroztrhaly o hrany na klapkách, a s kanoemi jez sjedeme. Z vlastního jezu ve Zvolenu nemám žádnou fotku, ale vypadal podobně jako na fotce níže. Už z toho je jasné, jak jsme byli vybaveni a jak jsme k jezům přistupovali.

Vyndali jsme z kánoí náklad a nachystali jsme se na sjezd. Kromě vest a helem jsme samozřejmě neměli ani žádné jištění. Kamarád jel první. Ze břehu ho navigovali do mezery mezi ostré hrany klapek. Trefil se dobře, rovně, udržel rovnováhu, párkrát zabral a vyjel z válce. Prostě jednoduché jako facka.

Pak byla řada na mě. Bohužel jsem mířil přímo na hranu klapky. Na břehu bylo navigátorů více, jeden si myslel, že mám jet doprava a druhý doleva. Nakonec jsem na hranu klapky najel levou stranou lodi. Odlehčená příď ji lehce přejela, a když na hranu najela zatížená záď, šlo to rychle. Převracel jsem se sice doprava na pádlo, ale voda byla hluboko, nedosáhl jsem na ni a vzápětí byla loď břichem vzhůru. Vynořil jsem se vedle ní. Kdybych se v tu chvíli odrazil od lodi, velmi pravděpodobně bych z válce vyplaval. Já jsem se ale pokusil loď z válce vystrkat. Válec však byl silnější a podal si mě i loď.

Vynořil jsem se těsně u klapek jezu a podařilo se mi o něco opřít nohou, takže jsem v jezu nerotoval a skrze padající vodu jsem i viděl ven. Byl jsem tedy relativně zatím v pohodě. Přemýšlel jsem o tom, jak se dostat ven. Teorii jsem znal, v příručkách se psalo o možnosti válec podplavat. Byl jsem celkem v klidu, věděl jsem, že umím dobře plavat i se potápět. O skutečné síle vodní masy jsem ovšem neměl představu. Možná to dnes připadá někomu jako nemožné, ale znal jsem vodu z koupališť, rybníků i moře, ale řeky v okolí mého bydliště byly tou dobou spíše páchnoucí stoky, ke kterým se člověk nerad přibližoval, natož aby se v nich koupal. Největší starost mi dělala loď, která se točila ve válci někde poblíž. Měl jsem strach, abych se s ní při pokusu podplavat válec někde nepotkal. Pak na břehu volali, že loď už vyplavala.

Ovšem ani kamarádi na břehu nezůstali nečinní. Obzvláště je k činnosti povzbudila věta místního usedlíka, který jenom suše konstatoval: „Joj, tu se jich už utopílo“. Snažili se sehnat kus lana, který by mi mohli hodit. Jediné, co se jim povedlo sehnat, bylo železné hromosvodové lano. Jako zátěž použili spojku lešenářských trubek. Tuhle „železnou házečku“ mi hodili. Samozřejmě se báli, aby mě netrefili a tak mířili raději dále. Druhý pokus byl lepší, „házečka“ proletěla kousek přede mnou a tak jsem po ní skočil. Chytil jsem železné lano a  vzápětí mě válec strhl do hloubky. Chvilka čekání, potom se lano napnulo a najednou jsem byl z válce venku. Ani jsem nebyl vylekaný. Co se mohlo stát jsem si vůbec nepřipouštěl. Vyděšení byli spíše někteří kamarádi na břehu. Lodi se nestalo taky nic, takže jsme ji zase naložili, a pokračovali v plavbě.

Kdybych dneska někoho viděl najíždět na podobný jez, asi bych ho zahrnul strašnou spoustou nepublikovatelných výrazů, ale tenkrát mi to připadalo zcela normální i přes to, že jsem „teorii“ měl nastudovanou. Přimlouvám se tedy za trochu nadhledu a tolerance při hodnocení chyb jiných. Možná si i vy vzpomenete a popíšete nějakou svoji "komickou" příhodu.

Jirka Janoušek