Snad vás bude zajímat, jak to bylo na Želivce před napuštěním přehrady, kterou dnes v Praze upíjíme. Spluli jsme ji někdy v roce 1962.

Háčka jsem si opatřil svatbou se Soňou Černou, jejíž otec Jaroslav spolu s Otákem Hrabalem drží nepřekonatelný rekord Budějovice – Praha na deblu. Teď ještě získat loď. Dostala se k nám výhodná nabídka Kovodružstva Načeradec, které mělo jako hlavní náplň výrobu inseminačních potřeb, že laminují kánoe za 1 400 Kčs. Koupili jsme ji, i když to bylo za můj nástupní plat vysokoškoláka. Původně jsme na ni hned chtěli splout po Blanici, ale kamarád nám ji přivezl do Prahy svou starou pragovkou. Hned jsme ji na podzim chtěli dát na vodu, hasiči na Budějovické nám půjčili káru na velkých kolech a na ní jsme loď dovezli z Krče do Bráníka. Všimli jsme si, že loď má sice dobrý tvar, patrně zvýšené slalomky „němky“, ale byla uplácána na pozitivním kopytě, zvenku hrbolatá. Horší bylo, že když jsme ji dali na vodu, na více místech tekla. Dali jsme ji k dobrým lidem na zahradu a s károu se vrátili díky benevolenci řidiče autobusem 121 na Kačerov. Tchánovi Jardovi se loď nelíbila, protože byla pomalá, bez kýlu nedržela směr a těžko se koníčkovala. Přesto ji později kormidloval z Českého Šternberka do Pikovic.

V Načeradci jsme vyreklamovali velkou pikslu epoxidu, s níž jsme loď vyhladili a utěsnili. Dali jsme jí jméno „Bystrá“, přihlásili na plavební správě v Holešovicích, kde jí dali číslo P-3.2164. Bez něj by ji tehdy dráhy k přepravě nevzaly. Patrně na 1.máje 1962 jsme na zkoušku spluli Berounku z Berouna a hned v Braníku loď poslali vlakem do Vlašimi. Těšili jsme se, že využijeme volno na 9. května. Kanoe v pořádku došla, navíc jsme měli velké štěstí, že nám ji v sobotu odpoledne vzal na střechu autobus linky Praha – Humpolec. Kulaté škodovky tam měly tenkrát zahrádku, k níž vedl vzadu žebřík.

Před klášterem v Želivi jsme vystoupili a chystali se na km 54 na vodu, když jsme s úžasem zpozorovali, že narvaný bus stojí a všichni čekají, až vyplujeme. Pospíšili jsme si tedy a ještě nám dobrý řidič k tomu zatroubil. Tekla velmi pěkná voda , přes ní jen pár padlých stromů a krajina hezká. Rybář nám řekl, že před námi plují dvě lodě, ale ty jsme už nedojeli a celou Želivku jsme loď nepotkali. Museli jsme brzy zatábořit. Ráno voda trochu klesla a pár trempů nám zatleskalo, když jsme kolem nich peřejkou propluli. Jejich kamarádi ještě spali skoro v popelu ohniště. Plavba slušně ubíhala, až někde před Kralovicemi nám mlynářský synek zlomyslně vodu zarazil a my museli čekat, až zase budou potřebovat elektřinu a vodu nám pustí. I tak jsme za neděli ujeli nějakých 40 km, což ani později nebylo pro nás nic mimořádného.

V pondělí jsme vpluli do Sázavy, kde už občas nějaká loď pádlovala. Na Kácovské jezy si nepamatuji, pořádnou šlajsnu jsme si užili až na Pelíškově mostě. Cvičili tam kluci z TOM na svých nových zavřených lodích. Končili jsme v Českém Šternberku nebo ještě níže, loď doplula později až do Bráníka. Tak jsme to většinou dělali, Vranskou přehradu jsme převáželi po rampě na připravených vozících. Jen jednou jsme se nechali zavřít do zdymadla spolu s parníkem a nebylo to nic příjemného.

Sázavu jsme splouvali pak mnohokrát, a proto mi vzpomínky splývají. Měli jsme tam několik štací, kde jsme nechávali loď. Rádi jsme přespali třeba na Přívlace, kde v noci nerušily vlaky a kde se místní husy naučily přetlapkat úzkou šíji, aby se pak několik kilometrů svezly po řece.

Naše splutí Želivky bylo mimořádně vydařené. Bylo krásně, kvetly třešně na zahradách i ve stráních, byla pěkná voda a my se ani necvakli. Rád jsem si zavzpomínal.

Petar Hloušek