Neděle 1:26. Vracím se z restauračního zařízení plného večírku a nechce se mi spát. Rychlá kontrola facebooku potvrzuje předpoklad, že všichni slušný lidi už spí nebo ještě paří. Není už s kým vykecávat, tak se prsty začínají motat po klávesnici a mám chuť psát blbosti, co se jen tak namanou. Jak je to dlouho, co jsem zazimoval loďku? Počítám... dva měsíce, skoro tři. Tiše si teď spí v kolárně na čestným místě, aby ji každý, kdo vejde do místnosti, viděl a mohl se potěšit pohledem na její bezchybné tvary. Zítra ji půjdu zkontrolovat a možná ji zase vezmu na chvilku ohřát do obýváku, aby se necítila osaměle. Čím víc jí budu projevovat náklonnost, tím větší bude mít chuť mi to oplatit zase od jara do podzimu. Chci tomu věřit. Holt mám prostě mokrou duši, smiřte se s tím...
Reklama
Hlava padá, v ní se ženou útržky dnešního večera. U Magistrů nám bylo dobře. Sešla se fajn partyja a po volejbalových došlo i na vodácký příběhy. Po pár pivech je člověk překvapený, kolik se kolem něj vlastně motá vodáků nebo aspoň plavců, co znají rozdíl mezi pádlem a veslem. Stejně jako rybáři taháme z paměti pořád těžší a těžší kalibry. Toho potkal osud, ten zase našel spřízněnou duši. Kolik litrů českých řek jsme letos vypili, nevíme, ale nebude jich víc, než orosených sklenic na stole. Blíží se konec večírku a popíjím spíš už z povinnosti. Po stěně kryglu si navzdory přilnavosti a v duchu gravitace sklouzává kapka pivka, na stole se spojuje s kamoškama a vytvoří malou strouhu, která se rozeběhne po stole. Vodákovo srdce se rozzáří. V hlavě se zmenšuju na úroveň stolu a hledám cestu, kudy by to šlo. Kolem toho tácku zprava, pořádně odkopnout, ať nevletím do buráku. Hlavně se nestočit k prkýnku po žebrech, tam by byl konec a padl bych do hlubin zapomnění. Nikdy bych už pak nenašel cestu, kudy se dá sjet k hraně stolu. Ostatní se na mě podívají, už jsem asi dlouho nic neřekl. Narychlo tahám historku z Gailu a znova vidím FWJ na špici v nelítostným boji s válcem. Zástupci něžného pohlaví mi visí na rtech, chlapi žmoulaj ubrus. Tak nějak by vypadala ideální situace, jak zaujmout publikum. Realita je jiná a tvrdá, a tak se zase na chvilku vracím k rozbouřené řece na stole. Našel jsem si svůj průjezd a spokojeně zvedám sklo. Banální situace, příjemný večírek. Holt, mám prostě mokrou duši, smiřte se s tím...
2:02 náklon hlavy k pravému rameni. Pohled nejistoty, jestli tohle publikovat. Nakonec ale proč ne. Třeba to někoho pobaví a někdo se zasní, že je na tom stejně. Zima je dlouhá, ale po ní budou na Kraličáku tát ledy a naše zamilovaný místa se rozezní hukotem vody. Na břehu zase budou stát ty samý tváře, se kterýma rok co rok putujeme krajinou a rytmicky budou komíhat trupem nahoru a dolů s myšlenkou, jestli mají správně povolený typlík ve ventilu. Doufají, že nebudou za blbce, až se údolím rozezní první jarní pfffffffffft. Holt, máme prostě mokrou duši, a vy ostatní, smiřte se s tím...
Honza Ešus Kolář