Když jsem četl článek od Hanse, tak mne napadlo, podělit se se všemi o tom, co se mělo dít, pak nemělo dít a nakonec se dělo na naší XIII. Mikulášské jízdě přes Chrudim pořádané v sobotu 11.12.2010. Letos nám s programem zamávalo počasí, které překvapilo asi skoro všechny, vyjma zarytých lyžařským optimistů a sněžných natěšenců. Náš vodácký vlek, který mi parkuje u domu, byl pluhem při odklízení sněhu úspěšně zahrnut sněhem a přes půlmetrovou bariéru by bylo nutné ho přehodit množinou dostatečně silných jedinců. Další problém byla zamrzlá voda a zamrzlý záchod na loděnici, nemluvě o tom, že teploměr uvnitř loděnice ukazoval asi -6 stupňů. Po zkušenosti s našimi elektrickými topidly jsem zimu uznal jako velkého soupeře pro vytvoření podmínek teplého zázemí pro zimní blbnutí a večerní posezení s promítáním.

Když před týdnem Hradečáci zrušili mikulášskou plavbu po Orlici pro nepřekonatelnou příkrov ledu a když naše meteorosničky strašily s dalším mrazem, tak jsem původní program změnil na procházku směr hospoda. To se však nelíbilo naší kačeří singlířské letce, která si prosadila, že tradice musí být dodržena i za cenu obětí. A když je ten sníh, tak místo mikulášských masek se odvážlivci mají dostavit v letních úborech.

Na poslední chvíli vyhlašuji sraz ve 13 hodin na loděnici. Už před tím však Honza s Bahnítkem uplácali pořádný skokánek ze sněhu a pěkné naváděcí korýtko, proto se mohla konat i soutěž v disciplíně "skok vodácký daleký".

V loděnici jsme se sešli celkem čtyři - já předstírající smrtelný kašlací moribundus a pasující se do role fotografa a kameramana, Honza a Bahnítko coby kačeří letka a obouruký cákal Jerry z Mechofa (teda z VK Slávia Hradec Králové). Po převlečení probíhá velká porada, jestli ten skokánek není zbytečně vysoký, ale po prvním zkušebním skoku se jeví jako přiměřený. Bohužel ve chvíli, kdy jsem přestal točit a přepnul foťák do režimu focení, tak Bahnítko předvádí po dopadu rychlého eskymáčka. Rychlého proto, že voda je hodně studená a i proto, že to bylo o dno (20-30 cm hloubka).

Po této vložce následuje několik pokusů o co nejdelší dolet.  Tady je bohužel nutné uznat, že nejdelší skok předvedl Jerry na námi zapůjčené lodi. No co se dá dělat, byl za to potrestán o chvíli později. Po několika skocích zkouší ještě Honza skok pozadu, což vypadá na velice efektní rozbití zobáku. Začínám nadávám, že jsem si měl vzít raději loď, že mi padá sníh do bot a už mám mokré ponožky, tak vyrážíme směr loděnice. Já za deště po cestě, ti s vodou všude kolem sebe po řece.

Před naším oblíbeným místem křičím na všechny, že přehazování pádla přes trubky je povinné a že komu zůstane pádlo na těch trubkách, tak má u mne sušenku. Bahnítko přehazuje první s velkou rezervou, Honza to sice zkouší, ale se singlířským pádlem to je skoro nemožné. A Jerry přehazuje pádlo (i to měl od nás půjčené) velmi laxně, a pak jen kouká jak státní úředník na lednovou výplatu - pádlo zůstalo na trubkách. To mu ale rychle Honza vysvobozuje, a tak můžou pokračovat vstříc další disciplíně - sjezd kopce příznačně zvaného "Nemocničák" - aneb od nemocnice k řece. Ten kopec je vidět na videu v pozadí za trubkama přes řeku. To už je však opouštím, protože voda v neoprenkách mi nevadí tolik, jako voda v normálních botách.

Nezbývá doufat, že další akce dopadnou lépe a že třeba při další mikulášské jízdě se nám zase podaří vystihnout povodeň, jako v roce 2007. To se nám podařilo sjet ze Svídnice až na loděnici - 10 km WW I-WW II.

Petr Zitko