Dnešním článkem otevíráme nový seriál "Osudné okamžiky". Příběhy budou, jak název sám říká, zaměřeny na ty okamžiky, které se mohly nebo staly skutečností. Snad pomohou jako "léčba šokem" při Vašem rozhodování při sjezdu obtížného úseku nebo jezu. Stačí si jen v pravý okamžik vzpomenout, jak mohou příběhy dopadnout.

Celý týden nás lákala voda, kterou přinesly deště na Moravu. Přehrady držely vodu dokud se dalo a v pondělí jí musely začít upouštět. Stavy byly ale velmi vysoké, a tak jsme se rozhodli počkat, až voda poněkud klesne, aby se dalo jet. V pátek stavy na internetu už vypadaly dobře, a tak slovo dalo slovo a v sobotu 28.7.2001 ráno jsme vyrazili. Jirka o naší páteční domluvě ani nevěděl, jen zkusil ráno zavolat a manželka známého mu řekla, že jsme v loděnici a chystáme se na vodu. Obratem tedy volal a chytil nás ještě v loděnici (dnes už bohužel). Měli jsme volné místo v autě a tak jsme jen naložili jeho kajak a vyrazili buď na Morávku nebo na Ostravici s tím, že uvidíme až na místě, protože voda stále klesala.

Nakonec jsme se rozhodli pro Morávku, i když už byla na hranici sjízdnosti (té spodní). Internet uváděl 15m3/s pod přehradou, ale teklo ještě méně. I místní nám potvrdili, že voda oproti pátku klesla o půl metru. Bylo rozhodnuto a jelo se. Na Morávce jsme byli všichni (kromě Jirky) poprvé. Domluvili jsme si pořadí na vodě a hlavně, že nejedeme na oči, ale každý jez či stupeň dopředu prohlédneme.

Voda i počasí nádherné. Horní úsek byl super. Dolní zhruba 1km pod silničním mostem už byl samý stupeň a žádné peřeje či vlny na hraní a tak nás všechny unavovalo neustálé vysedání a prohlížení. Pak přišel první větší splav, kde vodní tříšť byla vidět až nad hranou jezu. My jsme vysedali, když se Jirka pustil po proudu. S malými problémy ho zvládnul. Dostal pěkně vynadáno a jelo se dál. Před námi byl kilometr a půl do konce úseku, který jsme chtěli ten den jet, a před námi splav, podobný tomu již zmíněnému. Přistáváme, abychom jej shlédli a posoudili, když jsem koutkem oka zahlédl Jirku, jak najíždí při pravém břehu do splavu. Než jsem stihl přistát, vylétl nad hranu splavu Jirkův kajak, ale už bez něho. Následující události byly dílem okamžiku, ale čas pro Jirku už byl vyčerpán. Než jsme seběhli s házečkou, potopil se do pěny a zůstal dole. Po chvilce se střídavě vynořila ruka a hlava, ale házečku nechytl a potom už ji asi neviděl. Skákat pro něho by bylo dalším nebezpečím!!! Po třech minutách jej válec pustil. Vylovili jsme ho, ale již nedýchal a srdce mu nepracovalo. Tři jsme zůstali u něho a začali jej oživovat, čtvrtý běžel volat sanitu. Ačkoliv jsme byli na velmi špatně přístupném místě, přijeli do dvaceti minut a převzali další pokusy Jirkovi pomoc do svých rukou. Nedávali mu žádnou naději, ale po několika minutách mu začalo srdce znovu pracovat. Tak jej odvezli na ARO ve Frýdecko-Místecké nemocnici.

Dál už se jet nedalo, tak jsme sbalili lodě a výstroj, dole po proudu jsme posbírali i výstroj Jirky a jeli za ním do nemocnice. Na ARO nás čekal nejhorší zážitek, když nám řekli jak na tom Jirka je a že jeho stav je beznadějný. Navíc, pokud by přežil, zůstal by velice těžce postižen. A tak jsme jen v loděnici uklidili lodě a jeli jsme tu hroznou zprávu oznámit rodičům. Jirka bojoval ještě téměř celý den, aby se jeho čas naplnil v neděli 29.7.2001 v 10:30.

Za hranické vodáky Mirek Chmel