Před pár lety jsem díky své sběratelské vášni vodáckých knih narazil v jedné z nich na fotku Židovy strouhy. Říčka zaříznutá v malebném skalním masivu probudila můj zájem a já si našel, že teče nedaleko. Vyrazil jsem s rodinou na její prohlídku po turistické značce a jako správný vodák zvažoval potencionální splutí. Přírodní scenerie toku v hlubokém skalnatém údolí mě nadchla natolik, že jsem ji přiřadil mezi své vodácké sny.

Běžný stav, kdy vodu několikrát překračuje turistická značka suchou nohou, dával tušit, že to bude chtít pořádně zapršet, aby se dala sjet. Absence vodočtu a jen 2 zmínky o sjetí, z nichž jeden hororově neúspěšný pro silné zatarasení, dávalo také tušit, že to nebude snadné.

Je páteční ráno a já jedu vlakem do práce, když tu mě vytrhne z rozespalosti pohled na neznámý rozvodněný potok tekoucí pod tratí. Zpozorním a už s netrpělivostí vyhlížím Dobrovodskou strouhu v Č.Budějovicích, na kterou jsem si vždycky dělal zálusk. Konečně se naskytne nádherný pohled na její sjízdný stav a v hlavě začnou šrotovat myšlenky, s kým by se tento potenciálně nebezpečný neprobádaný městský tok dal splout. Na internetu zjišťuji, že po nočních bouřkách tečou i některé další zajímavé říčky a už roztáčím telefon do všech směrů. Nikdo však nemá čas se utrhnout takhle narychlo a jen syn Aleš mě potěší zprávou, že končí ve škole ve 12 a mohl by stihnout vlak domů u kterého bych ho mohl vyzvednout. Spěšně opouštím pracoviště a vydávám se domů zabalit. Neprobádanou Dobrovodskou strouhu radši nechávám na jindy a v plánu mám řeku Smutnou, kterou jsem již loni jel. Jenže tehdy byl stav: 87 cm, 1.3 m3/s v Ratajích, který mě až tak nenadchl. Momentálně má druhý povodňový stupeň 219 cm, 24 m3/s a to by už měl být lepší zážitek.

V té chvíli začíná série nepříjemností snažící se mi plány znepříjemnit. Nejprve má vlak domů 40 min zpoždění, když konečně dorazím domů, zjišťuji, že nefunguje mé čerpadlo do lodi, zadní vak je vyfouknutý a při pokusu o nápravu rozbíjím pumpu. Při nakládání lodi na auto mi praská límec v rukách a to vše se děje za silného deště, který začal přesně s mým vystoupením z vlaku. V tom volá syn, že mu jeho vlak domů ujel.

Nedbám nepříjemností a vyrážím pro syna do Tábora. Přestává pršet a od této chvíle se štěstí navrací. Po naložení Aleše vyrážíme směr Bechyně, ale cestou se stavujeme ještě okouknout můj zmiňovaný vodácký sen Židovu strouhu. Sice v její sjízdnost moc nevěřím, ale minimální zajížďka za pokus stojí.

Stojím na mostě mezi Bechyní a Týnem nad Vltavou a nemohu uvěřit pohledu na valící se kalnou vodu korytem. Okamžitě měníme plány a přesouváme se do Hodonic, odkud po neznačené lesní cestě táhneme lodě 500 m k nástupnímu místu u turistického rozcestníku Židova strouha u Holkova, abychom se vyhnuli hornímu zatarasenému úseku popisovaném mým předchůdcem.

Nandaváme lodě na očividně opadající vodu a za občasného drhnutí vyrážíme korytem řeky lemujícího postupně čím dál většími skalami. Celou cestu to pěkně teče v malých peřejkách a všechna zatarasená místa se nám daří uvolnit, nebo zdolat v lodi. Hloubka se pohybuje od kotníků po kolena a žádné velké divokovodní vzrůšo se nekoná. Zato příroda ve skalnatém údolí a ojedinělost toku to kompenzuje. Po kochacích třech kilometrech s občasným vylitím vody z mé čerstvě prasklé lodi přichází ústí do Lužnice na říčním km 9,1.

Rozhodujeme se ještě si vypádlovat 1,5 km proti proudu Lužnice až do Bechyně. Cestou okoukneme Ferratu na břehu, přítok prve plánované Smutné, která klesla na 7 m3/s, a už sedíme v hospůdce u mostu a čekáme na odvoz.

Těší nás, že přes počáteční obtíže se nám podařil sjezd neobvyklého toku a na své pádlo si připíšu významný zářez.

Žralok