„A jak se máš na tom severu,“ ptám se Kuby, který dorazil s mojí bývalou legendární stříbrnou oktávkou ze švédské Luleå na prázdniny domů. „A nějaké řeky tam v okolí nemáte?“
„No jasně že tam jsou, ale nic o nich nevím,“ dostávám odpověď, která mě moc nepotěší. Letos v létě jsem ještě nikde nebyl a rád bych opět vyrazil na sever.
„Ále, i kdyby tam bylo něco zajímavého, tak stejně nemám čas jet 3 dny autem tam a 3 dny zpět,“ pesimisticky odpovídám a obávám se, že letos to asi nevyjde.
„Tak leť letadlem. Ve městě je mezinárodní letiště a máme ho kousek od baráku,“ překvapuje mě Kuba.

To už je jiná a hned jsem u mapy a pátrám. Přímo v Luleå ústí řeka, ale dle leteckých snímků je to samá velká přehrada s jezy. Pátrám dál na sever a hle, to je Kalix. Hned si vzpomínám na vyprávění Jany, která na řece byla a sepsala z toho povídání pro Pražáky. Pročítám články, hledám stavy a dívám se na fotky. Na perfektním švédském hydrologickém webu jsem v historii dohledal průtok okolo 550 m3/s, za jakého tam v roce 2016 jeli. Teď tam je jen 200 m3/s.

„Jani, jak to vidíš, zvládneme dolní úsek na deblu seakajaku?“
„My to taky jeli taky na deblu a bylo to v pohodě. Jen nedokáži odhadnout, jestli už nepolezou z řeky kameny. My to měli celé zalité, takže jsme nemuseli nikde kličkovat.“
Loď máme vybranou, ale ještě kde ji sehnat.
„Kubo, náhodou tam u vás nevíš o nějakém deblseakajaku?“
„Jasně, vím. Budu teď chvilku pracovat u jednoho pána z Čech, který žije kousek od Luleå, pronajímá tam chatky a má i nějakou malou půjčovnu. Zeptám se ho.“

Druhý den dostávám info, že debla má, ale nechce nám ho na Kalix půjčit. Nikdy ho na řeku nepůjčoval a má strach, aby se s ním ještě shledal. Volám pánovi a uklidňuji ho, že nejsme úplní amatéři. Zároveň zjišťuji, jaké další vybavení má, abychom ho nemuseli tahat sebou. Dle popisu to ale vypadá na materiál pro odpolední pádlování na rybníku, takže budu hodně věcí brát svých. Loď je super a k tomu si půjčíme jen pádla, která se zdají být též dobrá. Ostatní berem svoje.

„Když mi dáte loďák, tak já vám ho tam vezmu,“ nabízí se Kuba, který v srpnu odjíždí autem zpět. „Řekni, kdy přijedete, já den předem vyzvednu kajak, pak vás vyzvednu na letišti a hodím vás na Kalix. A zpátky to taky vymyslíme.“
Začínám se pomalu vžívat do průvodce pro Pražáky, protože takhle suprově zařízené jsem to snad ještě nikdy neměl.

Trable s leteckou přepravou

Jsme na letišti a čekáme na své letadlo. Máme jen hodinu na přestup ve Skockholmu, a když čekáme v letadle půl hodiny na start, je jasné, že to znovu nestihneme. Přilétáme a hned vedle nás stojí naše letadlo. Jsem optimista, to dáme. Jenže oni nás nepouští tubusem dovnitř, musíme dolů do autobusu a odváží nás 2 km k hlavnímu terminálu.

To snad ne. Rozčiluji se u pracovníka na přepážce, a žádám důvod, proč nás nepustili rovnou k letadlu a nechali nám ho odletět. Prý přilétáme mimo Švédsko, a proto musíme znovu na kontrolu. Argumentuji, že jsme přece v Schengenu, ale jemu je to jedno. Tiskne nám náhradní letenky, letadlo poletí za 3,5 hodiny. Jdu na záchod a vylekám borca, který se opírá o koště a hlasitě telefonuje s někým v arabštině. A já jsem si říkal, že mi to tu něco připomíná. Letiště v Hurghadě.

Konečně odlétáme a věřím, že se nic už zásadního nestane. Jenže ouha. Po příletu jdeme k pásu a náš jeden loďák nikde nevyjíždí. Jdeme k přepážce a ptám se, kde je?
„Nenaložili ho ve Stockholmu,“ odpovídá mi klidně pracovník letiště.
„Jak nenaložili? Vždyť jste na to měli přes 3 hodiny, když jste nám nechali ulétnout letadlo,“ začínám se pomalu dostávat do varu.
„Tady máte papír, kam prosím napište, kde budete, abychom vám tam zavazadlo dovezli,“ říká a strká mi do rukou nějaké lejstro.
To už jsem nevydržel a startuji: „Jak formulář? My odjíždíme na řeku, budeme v lese. Mají vaše stromy nějaké číslo? Já potřebuji batoh teď.“
Zvyšuji hlas, ale v tom přichází náš doprovod Kuba: „Petře, to nemůžeš. Oni na to tady nejsou zvyklí, že by na ně někdo křičel.“
„Jak nejsou zvyklí? Já zase nejsem zvyklý, že nám nechají ulétnout letadlo před nosem a ještě ztratí kufry.“

Domlouváme se, že přespíme u Kuby a jakmile batoh přiletí posledním letadlem, tak nám zavolají a my si ho vyzvedneme.

Pokud by někdo chtěl ulevit přetížené Vltavě a vozit za exotikou naše „Pražáky“ na Kalix, čímž by obohatil místní o naši jedinečnou vodáckou kulturu, bude muset toto domyslet.

Rybaření na Kalixu

Druhý den ráno si prohlížíme majestátní Jockfall. Na první pohled je vidět, jak málo vody v řece teče a že je minimálně o 1,5 m podstav. Odtud pojedeme 4 dny až do moře ve městě Kalix, což je 100km vzdálenost. Vedle je rybářský kemp a v něm se dá koupit povolenka. Jenže systém zde mají docela složitý. Nedá se koupit povolenka na celou řeku, je rozdělena do 4 úseků. Na každý z úseků si musíte koupit zvláštní povolenku na různých místech, jen na jezerech je to zdarma. Nikdo asi nepočítá, že pojedete na lodi přes několik místa v rámci jednoho dne. Více je na fiskekort.se. Kupujeme povolenku na oblast Ansvar, která bude asi za 10 km a je poměrně dlouhá. Když řekneme, že jedeme na lodi, tak nám to osolí dvojnásobně dráž a za jeden den platíme 800 Kč.

To máme vyřešené a teď přebalit a hurá do lodě. Dotahujeme kajak pod vodopád, přebaluji a už vidím první problém. Neoprenová víčka na komory jsou už dost jetá a budou určitě prosakovat. Jenže hlavní zádrhel teprve přijde, když Kuba vytáhne nafasované špricky.

„Co to je?“ ptám se.
„To jsem dostal, ono to tam nebude pasovat?“
„Což o to, pasovat to bude, ale to je nějaká pogumovaná šprajda, která je dobrá možná tak na rybník, ale ne na peřejnatou vodu. Když na ni vlítne voda, tak nám nateče dovnitř nebo se i celá může strhnout. To jsme nevychytali.“
Jak prorocká slova jsem pronesl se ukázalo později.

Poznámka pro organizátory „Pražáků“ - kromě vest, helem a bund musíte klientům zajistit i vlastní šprajdy.

První den na vodě

Řeka u Jockfallu dosahuje šíře přes 150 m a její proud má značný tah. I když je průtok oproti jaru nízký, stále se vytvářejí četné karfioly a víry a obava ze čnících kamenů se nenaplňuje. Vše je v podstatě zalité, jen v peřejích musíme být ostražitější a více číst vodu. Hloubka je zhruba okolo 0,5 - 1 m. Brzo chytáme dva lipany, pak tlouště a tím v podstatě končíme. Lososy, kterými je řeka vyhlášená, už opět neberou, jsme tu pozdě. Obávám se, že na našich řekách bychom toho chytli více. Vlastně jsem chytli jednoho lososa, ale umělého. V řece bylo něco divně oranžového, tak jsem pro to sáhl a vytáhl umělou návnadu. Na jezerech jsme ji pak tahali za sebou, jestli něco nechytíme. Osobně jsem byl ale rád, že nic nezabralo. Když si představím, jaká ryba může sežrat 30 cm návnadu, a my uprostřed jezera na lodi ...

Užíváme si severské lesy, které lemují břehy, ale není to úplná divočina. Objevují se chatky a je slyšet hluk ze silnice, která je hodně využívána kamioňáky. Jsme přeci jenom v dolní části, která už je více civilizovaná. Peřeje jsou docela časté. Jedná se obvykle o vlny s rychlým proudem, nic zásadního. Bohužel se začíná projevovat komplikace se šprajdou, kdy voda nám udělá lavor a zatéká dovnitř.

Jak se blížíme k přívozu, řeka zpomaluje a já začínám kvitovat své rozhodnutí, že jsme vzali seakajak. Míjíme vodící lana asi 2 m nad námi a hledáme místo na spaní. Máme za sebou přes 25 km, což je náš limit, abychom čtvrtý den dojeli až do moře.

Místa na spaní

Švédsko je v porovnáním s Finskem na docela jiné úrovni. Kromě míst, kde jsou největší peřeje, u kterých rybáři vybudovali přístřešky nebo i chatky (oblast pod Jockfall a pod Kamlunge), není nikde nic. I proto vybírají ony poplatky, aby mohli chatky udržovat. Ve Finsku jsou tisíce různých chatek s plným vybavením, o které se starají vězni, ale Švédsko tento systém veřejných přístřešků moc nepodporuje.

První den zastavujeme na krásném místě s ohništěm, které evidentně udržuje někdo z místních.

Druhý den pak přespáváme na kamenitém břehu na ne moc pohodlném místě plném mravenců a třetí den máme úplně luxusní spaní u přístřešku nedaleko kempu Kamlunge u nejtěžší peřeje. Ten den bylo asi nejhorší počasí, a tak jsem si zatopili ve starých kamnech s prorezavělým kouřovodem v malé boudičce. Bylo to super, dokonce dřevo bylo naštípané u jednoho z několika přístřešků.

Samozřejmě, že se dá přespat kdekoli na břehu, pokud nejsou v blízkosti nějaké chatky či domy, ale břehy jsou obvykle strmější a kamenité.

Poznámka pro organizátory „Pražáků“ - vždy je nutné mít sebou stan, přístřešky neumožňují spát uvnitř, jako je to ve Finsku. Jsou tam jen úzké dřevěné lavice a větší stůl.

Petr