Stojíme na začátku února na mostu v Poříčí u Trutnova, kde pohledem kontrolujeme vodní stav v říčce Ličná. Nevzhledné parovody v okolí, domy a továrny, regulace industriálního, napřímeného toku s nepříliš čistou vodou by rozumně uvažující osobě, která ani nemusí být vodákem, dávala jasně najevo, že tuto říčku nemůže nikdo splouvat. Jenže to bych tam nesměl stát já s Vojtou B. Chvíli diskutujeme na parkovišti u mostu, kde v jeho středu stojí pěkný a mohutný sloup podpírající parovod, který se stane osudným autu při couvání. Zde to vodu má, ale otázka je, jaké to bude na začátku. A jak to jinak poznat, než se tam podívat.

Vyjíždíme do vesnice Křenov a následně do části zvané Malý Křenov. Zde do Ličné přitéká Sněžný potok, zčehož usuzujeme, že to může být významná podpora. Po rekognoskaci terénu Vojta hlásí, že jsou tam nějaké stromy, takže začneme trochu níže, kdy půjdeme po podmáčené louce asi 300 m. Vedle nás zastavuje SUV a řidič s námi prohodí pár slov, že to kdysi taky jel. Jak je to aktuálně zapadané ale netuší. Odjíždí po rozblácené polňačce na louku plnou vody, kde se rozhodl vyvenčit psa. My ho následujeme s loděmi na zádech. Tak nevím, kdo je větší blázen.

Dáváme na vodu pod padlým stromem a jen toužebně doufám, že tento byl určitě poslední. Před námi je meandrující úsek v loukách mimo civilizaci, ale obklopen pobřežním pásmem stromů. Ty o sobě dávají vědět hned od začátku. Šlehající větve nízko nad vodou byly nepříjemné a občas špatně průjezdné. Jenže to nebylo to nejhorší. Kousek po začátku je tu první zátaras, který se dal ještě objet, ale pak následovala série jednoho stromu na 100 m. Vždy, když jsme vylezli z lodí a dívali se dále po proudu, jestli nepřenést něco dalšího, tak to vypadalo dobře. Jenže přišla první zatáčka a za ní nepříjemné překvapení.

Pomalu se prodíráme, sjedeme brod u tábořiště Prkenný Důl a zase vrbičkárna. Pomalu mi dochází morál a přemýšlím, že po té louce to zpět k autu nebude zase taková dálka. Nakonec mě napadne, jestli nemám jet první, že třeba budu mít dnes lepší karmu než Vojta. A světe div se, ono to zabralo. Nechodíme ven z lodě každou zatáčku, ale každou druhou a to už se dá přežít.

Za brodem se potok trochu narovnává, a jak se blížíme k obci Libeč, už jsou patrné známky podmaňování přírody. Břehy jsou vyskládané kameny, potok se rozšiřuje a stromů výrazně ubývá. Občas projedeme nějaký stupínek a už jsme u mostu v Libči. Zde je vodočetná lať a až později dohledáváme stav 40 cm na webu hladiny.cz.

Za vesnicí si splujeme šikmý jez a potok se opět vrátí na chvíli ke svému přirozenému stavu, tedy k meandrům. Brzo je ale opět vystřídá regulace, občasné sjízdné jezy a esteticky záživný průjezd mezi vysokými kolmými zdmi napůl rozpadlými naštěstí jen v krátkém úseku.

To už se blížíme k Trutnovu, přesto se občas nějaká překážka v podobě padlého stromu vyskytne. Před železničním viaduktem nás trochu překvapí panelový most, který je velmi nízký a na něm jsou nachytané solidní klády. To bylo poslední přenesení, a pak už jen napřímený zregulovaný tok s několika šikmými jezy.

Odhadem jsme spluli 9 km za 2,5 hodiny. Obtížnost nijak vysoká, občas peřejka či sjízdný stupeň. Těch přenášení bylo zhruba 10, dost se dalo projet či objet. Vody za těch 40 cm asi rozumné minimum, nicméně na březích bylo vidět, že potok měl vody podstatně více a že se často ani nevešel do koryta. Nějak nevidím důvod, proč se sem ještě někdy vracet.

Petr