aneb

Malý příspěvek do encyklopedie slezských řek

V několika posledních létech se čím dál častěji setkáváme s reportážemi ze zájezdů na polské řeky. Neznalý člověk se podiví: Japato? Vždyť s výjimkou tatranských a krkonošských řek takřka netečou? Anebo jsme za všechna ta desetiletí po Sametu už všude byli, a proto se dostává i na řeky země vodáky dosud opomíjené?

Informace dostupné na Raftu jsou značně neúplné, zaměřené spíše na povšechnou orientaci a pobavení čtenářů než na potřeby vedoucího zájezdu, který se má starat o volbu úseku, vodní stavy, pendly, tábořiště, obalamucení zákazů, zajištění počasí atd atd. Z webových stránek polských vodáckých půjčoven se také moc nedozvíte: jejich cílovou skupinou jsou potenciální klienti a kromě „Och“ a „Ach“ se podíváte na komerční fotky a dozvíte se, moc-li zlaťáků si máte na splyw připravit. Jednotlivé informace o polských řekách tvoří poněkud chaotickou mozaiku s mnoha možná. Správné informace se dozvíte jako vždy až na místě.

Proto sedím ve VW Transporter vedle řidiče Honzy se sedmi kamarády a kamarádkami (a jednou manželkou) za zády: v závěsu je vlek se třemi deblovkami a dvěma kajaky. Před námi je impozantní výzva proniknout do prostředí řek v Polsku a podat o něm informaci pro následovníky. Během patnácti dnů chceme projet okruh Polskem a splout ve třech oblastech – Slezsku, Mazurech a Pomořanech pokaždé tři (dvě) řeky. Základem organizace je dodržet rytmus cesty: spát v místě startu na řeku (nejpozději v 9 hodin, tedy ten start), plout nejvýš 16 kilometrů, navázat a přesunout se na další řeku, zde zatábořit a noclehovat. Mezi jednotlivými oblastmi pak je den bez vody na přejezd, nákupy, odpočinek a KPČ (kulturně poznávací činnost). Uprostřed den v Gdaňsku a na Krynici Morszkej (tj. u moře, pro baby). Organizaci cesty jsem konzultoval se zkušenými starými psy, kteří říkali: „Dá se to, ale bude to běh,“ nakonec nebyl. Na ranní činnosti stačily bohatě dvě hodiny, a protože vybrané řeky kupodivu tečou, zvládli jsme denní plavbu i s jídlem a koupačkami nejpozději do dvou hodin odpoledne. Tábořiště a denní přesun byly vesměs připravené předem, a tak ke krizovým situacím nedošlo.

První řeka naší cesty je Mala Panew. Tuto říčku najdete východně od Turawskiego jezera a jižně od Czestochové. Její název vzbuzoval před odjezdem jisté konotace – někdo spojoval malou pánev s hladem, jiný projevil obavu, bude-li v té pánvi dost vody. Nejabsurdnější vnímání Male Panwe řešil kamarád, který právě složil riga z gynekologe a blábolil o ní jako o „úzké pánvi“ s tím, že kdoví, zda je vůbec sjízdná. Pro jistotu jsme jej, sprosťáka, sebou nevzali.

Původně jsem chtěl jako předkrm na Malou Panew dát Rudu, která se kousek odtud motá západně od Turawského jezera, tak 8 kilometrů plavby. Nakonec to vzdávám s tím, že první den zájezdu budeme mít dost svých starostí a není třeba se honit. Odjíždíme z jedné loděnice, lodě vážeme na druhé. Plně se projevuje bezbrannost lidu gumového, nezvyklého vázání laminátových lodí na vodácký vlek:
„Važte lodě odshora!“ (Nic.)
„Jak se dává podvěs? A kde jsou gumicuky?“
„Prosím, jak to mám uvázat popruhem s ráčnou.“
„Je to tak dobře?“
„Dej si na ten nos flastr, ještě že to nebylo oko.“
„Prosím, uvaž to raději sám, já se budu dívat, já to neumím.“
První převazování po třech kilometrech cesty (čeká nás dnes km 300). Příčiny objektivní – podvěsy pasují na kulaté trubky vleku, náš má hranaté. Ke slovu přicházejí drobné popruhy, kterými fixujeme nesedící háky podvěsů na konstrukci vleku. Rušíme přitom početné kolonie pavouků, kteří sedí na jeklech a s uznáním sledují naši práci. Je jedenáct hodin a my opouštíme Brno.

Jak jsem již psal, konzultoval jsem naši cestu se znalci (díky, Šakale a Vojto). Prve jmenovaný mi poradil nocleh v laciném kempu na břehu Turawského jezera, jen základní zabezpečení, pláž, volnost, jen večer tam někdo přijde vybrat nějaký zlaťák. Kemp skutečně nacházíme (je-li to on), ale působí na mě jako velký vřed hrozící prasknutím. Za elektronicky hlídaným plotem kvasí totálně přecpaný prostor, vše zavřeno před dalšími příchozími, ženy, děti, prádlo, místo ani na psí boudu. Silnice je obložená auty jako salátový chlebíček, který je kumšt zkonzumovat s čistou vestou. Koncentrace lidstva připomíná scény z nudistického kempu ve filmu Slunce, seno, erotika. „Vše totálně plné,“ hlásí mladá recepční a její výrok je ještě eufemismus. Inu prázdniny a víkend k tomu. Aspoň má v šortkách hezké nohy, takže jsme sem nejeli nadarmo. Ale proč kromě toho sem ty lidi proboha jezdí??

Ale protože vás mám rád a protože nakonec vše dobře dopadlo, dám vám dobrou informaci. V létě se spravují silnice nejen v Česku, a tak nás objížďka směr Zawadskie vede z Ozimeku na Czestochovou až do Blachowa, kde se doprava vrací přes Pludry do Zawadskie (dnes se sem už možná dostanete přímou silnicí bez objížďky). Odtud chceme zítra plout 15 km úsek do Kolowodskie. Když tedy jedete ze severu do Zawadskie, těsně před touto obcí budete přejíždět most přes Malou Panew. Hned za mostem sjedete první možnou odbočkou doleva do bývalého sportovního areálu (fotbalové hřiště, zarostlý suchý bazén), kde se dá parádně zadarmo tábořit. Přístupné i autu s vlekem, je tam u řeky malá točna, kam navážejí lodě místní půjčovny. Je zde dobrý přístup do řeky, startovací molo, dá se koupat, ohniště, akorát pitná voda zde není. Líbí se nám zde o to víc, že ještě máme zásoby červeného z domova.

Druhý den startujeme na první řeku. Mala Panew zase tak malá není a úzká už vůbec ne. Ze šířky kolem deseti metrů však bývá splavný akorát ten správný flíček, který je třeba najít. Hloubka řeky může být kolem 50 cm, někde víc, častěji míň. Vodní stav uprostřed horkého léta je dle místních rafterů „tak – tak“, ale dá se. Voda je křišťálově čistá a pěkně teče. Dno (a vůbec všechno okolo) má společný jmenovatel: písek. Okolí borovicové lesy. Řeka je lehce sportovní – musíte číst proudnici a hlavně identifikovat četné překážky v podobě klád na dně a vývratů na hladině: některé přejedete a některé ne. Místy se vyskytují písečné lavice hrozící uváznutí lodě. Zvláště ve druhé polovině cesty jich je docela dost a činí problémy v plavbě – tedy nám cizákům neznalým pravidel, kde se v meandrující řece tyto lavice ukládají. Přiznám se, že v druhé půlce jsem už dík řešení meandrů docela unavený. Přesto ani jednou nepřetahujeme.

Polské řeky (zvláště některé, jako Mala Panew) nejsou stvořeny jen pro jednodenní plavbu. Vhodnější je vydat se na ně natěžko na více dní a užít si táboření na mnoha krásných pláccích na břehu řeky. Písčité pláže, voňavé lesy, svoboda a volnost, nádherná řeka…

Přesto zde potkáváme velice málo lidí, jeden tábor na břehu, dvě malé skupinky cachtající se v řece. Horší je to v Kolonowskie, kde jsme chtěli ukončit u mostu 1. Maja, ale promeškáváme výlez či spíše nález spousty místních splouvačů, a tak s nimi musíme sdílet dalšího půl kilometru řeky k následující půjčovně po pravé straně (za dalším mostem). Na břehu je frmol, jásot a show a hlavně neustálý provoz vleků s plasťáky místní společnosti. Dovolují nám najet naším vozidlem, ale na navázání máme čas asi jako na kýchnutí. Přesto zvládáme. Usazuji se na místě navigátora a vyrážíme sto kilometrů na Nidu.

Mala Panew nabízí několik krásných úseků. My spluli ze Zawadskiego do Kolonowskiego, jako alternativu jsme měli připravenu trasu z Pusta Kužnica do Krupski mlyn, 12 km. Řeka docela teče, obtížnost ve stupních ZW, bez nebezpečných míst s mnoha krásnými plážemi na koupání a tábořišti. Některá jsou zřejmě přístupná i pro auta, ale budu citovat Vojtu Jančara: „Zajet do lesa k řece může být risk, protože nás na Malej Panwy práskli lesníci a museli jsme to vysvětlovat na nějakém polesí, tak nás napomenuli. Kdybychom se tam hlásili před kempováním, tak asi dobrý.“

Výhoda Male Panwe je, že nám teče vlastně za humny. Je to nádherná, svobodomyslná řeka, ne nudná ani obtížná, v krásné přírodě a takřka bez civilizace, a já se na ni příští rok na několik dní vrátím. Navíc vím, že mi žena mající tuto řeku za nejhezčí, určitě nebude bránit.

Místní zdroje: www.kajakistarepole.pl
www.ds-splywykajakowe.pl
a další.

Vladimír Hejtmánek