Pozn. redakce: Trochu se zpožděním se vracíme k události, která nastala letos na jaře při závodech na Kamenici. A to hned ze dvou důvodů. Prvním je pokus o odhalení příčiny a samozřejmě poučení ze vzniklé situace. Druhým důvodem je situace, která nastala i teď při povodních: Hasiči versus divoká voda.

Stejně jako předseda rady raftingu SVoČR St. Hájek jsem nechtěl smutnou událost na letošní Kamenici komentovat. Na odvysílanou "reportáž" TV Nova jsem byl kamarády upozorněn hned následující den. Upřímně jsem se styděl za to, jak s pořízeným materiálem reportéři naložili a jak celou událost pojmenovali. Správcem serveru Raft.cz P.Ptáčkem jsem byl později informován o probíhající diskusi na internetu. Petr mě požádal o reakci.

Jsem držitelem mezinárodní licence raftařské, záchranářské, potápěčské (IRF, ILS, CMAS, VZS), na vodě jezdím asi od 10 let, závodění ve sjezdu na divoké vodě se věnuji 9 let, komerčnímu raftovému průvodcování 6 let. U tragické události letos v dubnu na Kamenici jsem se ocitl čistě náhodou. Chtěl bych zde popsat, co jsem viděl, co vím a u čeho jsem to pozdní odpoledne v Navarově byl. Poté bych rád reagoval na článek Úmrtí na Kamenici (server Kanoe.cz) a na zmíněnou diskusi (server Raft.cz).

Nalezení utonulého

Jak asi všichni víte, o víkendu 20.-21.4. 2002 probíhaly na řece Kamenice veřejné závody a závody Českého poháru v raftingu a ve sjezdu na divoké vodě. V sobotu na horní části řeky Plavy-Navarov jen raftové závody a na dolní části Jesenný-Paraplíčko jen sjezdové, v neděli pak na horní části řeky Kamenice oba závody raftové i sjezdové.

Pozdě odpoledne, po ukončení sobotního závodu ve sjezdu a sprintu na dolní Kamenici, jsem se s oddílačkami a oddíláky vydal prohlédnout horní část Kamenice - trať nedělního dlouhého sjezdu. Myslím si, že z těch, kteří trávili celou sobotu na dolním úseku řeky, nikdo nevěděl, co se nad Navarovem přihodilo. Také jsem nic nevěděl... Přijeli jsme do Navarova a chtěli se projít proti proudu řeky k Držkovským schodům nad "Prádelnu" - nejtěžší část nedělní tratě. Bylo asi šest hodin večer, na vodě už nikdo nejezdil, voda v řece byla malá tj. normální průtok vody bez přídavku z přehrady. V cíli stálo hasičské auto, policie a kolemjdoucí lidé říkali, že se hledá ztracený člověk vodák.

Odpoledne při závodě jsem lodí narazil do malé skály v řece a vykopl hliníkovou vzpěru v novém kajaku. Trochu jsem si narazil klenbu levého chodidla, a tak jsem pomalu ale jistě kulhal vzadu za ostatními nahoru podél břehu Kamenice. Asi 150 m pod posledním skokem Navarovské soutěsky jsem našel u pravého břehu za velkým kamenem neoprénovou špricdeku na plastový kajak. Řekl jsem si, že asi někomu udělám radost a špricdeku vzal sebou. Po chvilce jsem potkal jednoho z hasičů a zeptal se ho, jestli nehledá to, co jsem našel. Tak jsem se začal dozvídat, co se opravdu stalo.

S hasičem, promiňte, už si nepamatuji jeho jméno, jsme došli do cíle, předali špricdeku a začali vybavovat záchranný raft a posádku. Hasičů mi bylo docela líto, byli z Tanvaldu, Kamenici a divokou vodu moc neznali. Hledali někoho, kdo by jim pomohl s hledáním. Někoho, kdo řeku zná nebo by věděl, kde mohla Kamenice vodáka uvěznit. Začínalo se stmívat a čekalo nás večerní prohledávání břehů a podezřelých míst: "Tobogán", jez mezi Navarovem a Jesenným atd. Srovnával jsem si různé informace, od manželky hledaného, hasičů, i ostatních a hlavně jsem čekal na syna kajakáře. Své vodácké věci jsem měl pěkně zamčené v autě a kluci byli i s klíčem někde dva kilometry nahoře proti proudu řeky. Hasiči již měli připravený raft, lana, pádla, jednu ,,plovací`` vestu.

Vydal jsem se naproti synovi kajakáře, který byl někde u břehu s pořadatelkou závodu a tajně jsem doufal, že už potkám podél břehu vracející se kamarády z oddílu. Zcela logicky chtěli hasiči vyjet co nejdříve dolů po proudu s hledací posádkou na raftu, protože odpoledne prohledávali celou horní část Kamenice. Všichni vypadali opravdu unaveně, ale nechtěl jsem vyjíždět dolů pod Navarov, dokud jsem přesně nevěděl místo, kde byl naposledy uviděn hledaný kajakář a hlavně jsem chtěl mluvit s jeho synem. Potkal jsem Láďu, který byl stejného názoru a byli jsme alespoň dva zkušenější do raftu. Půjčili jsme si hasičskou baterku a šli znovu proti proudu řeky, přesněji k místům, která byla již několikrát prohlédnuta.

Asi 20 m pod posledním skokem Navarovské soutěsky bylo slabě vidět něco zeleného vlajícího v proudu - možná nikdo nechtěl věřit tomu, co to může být. Hlavou mi proběhl popis oblečení, který mi sdělovala manželka kajakáře, navíc jsme potkali jeho syna, který nás ujistil v tom, že tátu viděl ještě o sto metrů výše. Bohužel jsem věděl, co přesně hledám. Nebylo těžké přesvědčit okolí o tom, že už nikdo nikoho hledat nemusí. Ze dvou metrů vysokého břehu byl v silném bílém proudu řeky částečně vidět kousek zelené bundy, kterou měl nešťastný pod hladinou přetaženou proudem vody přes hlavu. Občas bylo vidět proměnlivé tmavé pozadí neoprenu s bílou šíjí a pažemi jeho těla. Následující půlhodinu přivlekli hasiči těžkým terénem po břehu Kamenice nafouknutý raft a lana. Byla tma a baterka ochotně zapůjčená od hasičů moc nesvítila. Jediné světlo, které bylo k dispozici měl jakýsi "kolemjdoucí" člověk na velmi dobře vypadající kameře. I když se tomu člověku s kamerou moc nechtělo, nedivím se mu, také bych nechtěl s kamerou za minimálně půl milionu spadnout do řeky a ještě k tomu večer a do Kamenice, postavil jsem ho s reflektorem kamery na hranu skály na břehu. To, že nás bude nahrávat mě vůbec nenapadlo, řešili jsme jiné důležitější věci. Každopádně hodně dobré světlo jsme potřebovali všichni. Souběžně s přinášením raftu byl vyslán další hasič na protější břeh, takže jsme měli zajištěný druhý pevný bod pro dočasné uchycení raftu v proudu řeky. Během donášení raftu hasičů jsem se od syna dověděl, že s tátou jezdí 10 let, že spolu jeli druhou jízdu, že se snažil tátovi chytnout pádlo. Potom jsem se jej snažil odvést pryč i jeho pozornost.

S ochotným hasičem a Láďou jsme v raftu ve třech sjeli nad místo, kde byl kajakář zachycen. Ukotvení raftu a přesné nalezení těla utonulého nám trvalo nekonečných 10 minut. Vodák byl zachycen v silném proudu asi jeden a půl metru hluboko, u dna s hlavou po proudu čelem ke dnu, bez plovací vesty, bez špricdeky. Byl malý stav vody po skončení závodů, ale i tak jsem na něj zprvu těžko dosáhl. Byl velmi pevně zachycený za nohu. Jediným způsobem, jak jej osvobodit, bylo provléknout mu pod vodou pod rameny lano, uvázat mu kolem trupu smyčku a proti působení silného proudu dolů ho vytáhnout zpět proti proudu nahoru. S nalezeným a hasičskou baterkou jsme potom dojeli po řece do Navarova.

Na břehu jsem řekl reportérovi, jak a co se asi stalo. Nemohl jsem mu popsat úplnou a správnou verzi, tu neví asi nikdo z nás. Snažil jsem se alespoň hájit čest vodáka kajakáře a pozůstalých. Něco málo jsem o utopeném už věděl. Na vodě se svým synem jezdil minimálně 10 let, dokázal si sám vytáhnout na břeh svou plastovou loď na velmi těžkém úseku řeky. Na místě jsem musel reagovat na to, co reportérovi řekla organizátorka raftových závodů, nebylo však odvysíláno vše. Následující necelé dvě hodiny před ohledáním utonulého jsem strávil v autě a v hospodě s pozůstalými, manželkou a synem.

K článku St.Hájka a k probíhající diskusi na internetu

Týden před závody na Kamenici jsem byl na kurzu Akreditované školy průvodců právě na této řece, kde jsme nacvičovali záchranu na divoké vodě. Paradoxně jsme pomáhali i vodákům, kteří ty dny trénovali na stejném místě. V horním úseku řeky Plavy-Navarov byly přes celou řeku nebezpečně padlé tři stromy! Díky dobrým organizátorům raftových závodů byl zajištěn průtok vody v řece na 12 m3/s a stromy byly odstraněny.

Je skutečností, že během závodů na přírodní vodě se na řece "potkávají" snad všichni, kteří "někdy" v jakémkoliv typu lodi drželi pádlo v ruce. Je smutné, že ti, co potřebují relativně nejvolnější dráhu pro svou loď resp. jezdí řekou nejrychleji "rovně" dolů - sjezdaři, nerespektují dohody. Nechci se nikoho zastávat, každý by si měl zamést před svým prahem.

O volném sjíždění raftů a jiných lodí plných dětí během závodů se radši nebudu vyjadřovat. Sám o sebe a hlavně o loď se bojím jezdit ve sjezdovém kajaku úseky jako jsou Papírna v Loučovicích pod Lipnem, Labská soutěska pod Špindlerovým mlýnem, Navarovská soutěska na Kamenici, navíc když ještě potkám v tom zpravidla "nejhezčím" místě současně slalomáře, rodeistu nebo raftaře. Ano, řek je u nás málo a vodáků hodně, ale zas tak psychicky odolný nejsem, abych si lodí mezi lidmi v řece probíjel bezpečnou dráhu pro sjezd.

V České republice se již nějakou dobu celoplošně zavádí tzv. Integrovaný záchranný systém, který má fungovat tak, že když je někde potřeba jakákoliv záchrana, jsou okamžitě a současně (!) informováni: lékařská první pomoc, policie, hasiči, vodní záchranná a horská služba. Až tento systém bude opravdu funkční, nebudou muset např. hasiči se bezradně trápit, hledat kolem břehů a bát se splouvat těžkou řeku na raftu.

TV Nova se dostala k informacím jednoduše a "rychle" tak, že vytrvalý redaktor vydržel celé odpoledne čekat - až se navečer dočkal toho, proč na Kamenici přijel.

Nevím, jak se ocitl kajakář bez plovací vesty v řece. Pokud plave člověk v divoké vodě bez vesty je obtížné být stále nad hladinou a udržet si při proplouvání těžkých míst, jako stupně v Navarovské soutěsce určitě jsou, úplnou orientaci. Ve zpěněné řídké vodě pod vodními stupni se člověk i s vestou vznáší někde mezi dnem a hladinou, pokud z jakéhokoliv důvodu navíc ztratí plavající vědomí. Pokud je vláčen dál proudem řeky, je velmi nebezpečné a někdy silně pravděpodobné, že se v proudu zachytí a uvězní se tak pod hladinou. Spoustu vás vodáků, rodeistů, raftařů, slalomářů či sjezdařů potkávám u řeky, na kanále, na bazénu, na vodě v zahraničí, chtěl bych vám tímto způsobem sdělit, abyste se všichni vzájemně více respektovali a zbytečně nezhoršovali vztahy mezi vodáky-kamarády, je to zbytečné a nakonec nejvíc škodíte sami sobě.

Někdy někde na té bílé divoké vodě ahoj.

Mačkal Adam