Část léta roku 2024 jsme se rozhodli strávit trochu netradičně, možná by se dalo říct poeticky a to plachtěním na jezerní oblasti Saimaa ve Finsku asi 80 kilometrů od ruských hranic.

Hlavním motorem výpravy byl skoro bývalý, zlenivělý a věčně jezdící Salzu, vodák a skaut Střelec (dále označován jako náčelník výpravy). Jeho mottem se ve zkratce stalo následující, cituji: „Chtělo by to nějakou romantiku, něco ve stylu Aljašky, trochu se dostat z komfortu (ale né zas moc), plachtění a ostrovy a večerní ohně a chytání ryb a koupání a hlavně, aby člověk nemusel (moc) pádlovat a nejlíp bez bab, ty totiž všechno zbytečně komplikují.“ Od toho se nadále odvíjel výběr plavidla, který padl na katamarány Minicat 420 umožňující nalodit až 450kg nákladu (tři dospělé osoby s vybavením), disponující 6,5m oplachtěním a nevyžadující žádné zvláštní schopnosti a zkušenosti v ovládání lodě a hlavně nevyžadující vlastnictví žádného průkazu. (Toto plavidlo jsme měli možnost vyzkoušet na testovacím dnu výrobce na Nových mlýnech).

Jako minimální počet jsme stanovili dvě lodě a z toho vyplynul i minimální a maximální stav posádky (4-6 lidí). Náčelník se nechal inspirovat článkem jachtaře a dobrodruha Michala Krysty uveřejněném na odkazu a zvolil tak soustavu jezer ve Finštině známou jako Saimaa s NP Linnansaaren kansallispuisto, trasa ideálně mezi městy Varkaus – Savonlinna.

Náčelník začal bystře organizovat výpravu v dostatečně velkém časovém předstihu (pět měsíců) a tak se mu nakonec podařilo sehnat dostatek členů výpravy (celkem pět), pověřit je různými organizačními úkoly, občas jim připomenout, že by bylo vhodné něco dělat…… pak ještě jednou, dvakrát připomenout, až jsme se téměř nenadále ocitli před termínem odjezdu.

Lehce jsme zvažovali leteckou dopravu, ale se zavazadly by nám zřejmě přinesla více komplikací, než jsme byli ochotni si připustit, a tak jsme se rozhodli pro cestu do výchozího bodu vzdáleného dva tisíce km použít letité vozidlo značky Seat Allhambra, kde jsme se více méně pohodlně vešli (jak kdo). Pro náš klid jsme si radši zaplatili pojistku na odtah auta (nebo to byla pojistka na ekologickou likvidaci vozidla, teď nevím). Ideální by bylo jet celou cestu nonstop, ale je třeba překonat moře a tak jsme byli nuceni naplánovat dostatečnou časovou rezervu pro nenadálé případy, abychom se byli schopni nalodit na trajekt mezi městy Talin a Helsinky i v případě nepředpokládaného zpoždění.

Když jsem uviděl naložené expediční vozidlo (bez lodí), které mne přijelo vyzvednout do práce, lehce jsem se zhrozil a znejistěl. Za zásoby jídla ve vozidle by se nemusel stydět ani známý polárník Shackleton, chystající se dobít severní  pól. Náčelník se řídil podle známého pravidla, že je vždycky lepší zásoby vynásobit nějakým koeficientem větším než dva, aby byl dostatek jídla na cestu tam i zpět (a to jsme sebou neměli ani potah a s houserem se tedy nedalo počítat).

U Vsetína, kde bylo domluveno půjčení lodí, jsme naložili naše plavidla, částečně na zahrádku, částečně do vozidla a vydali se obeskládáni materiálem, jídlem a vším potřebným na cestu vpřed. Polsko a pobaltské státy jsou k cestovateli přívětivé tím, že není nutné kupovat dálniční známky. Dálniční síť v Polsku je poměrně luxusní, i když kvalita prací nebyla vždy stoprocentně dodržena. Zapiekanka na novém luxusním dálničním odpočívadle chutnala skvěle. V řízení vozidla se točíme tři a na dálnici dodržujeme rychlost kolem 120 km/h, což je kompromis mezi odporem vzduchu, spotřebou paliva a cestovní rychlostí. Polsko projíždíme celkem svižně a překračujeme hranice do Litvy, kde je prvních pár kilometrů dálniční sítě ve výstavbě. Dál cesta pokračuje v pravidelné rotaci řidičů po zhruba 200-300 kilometrech podle chuti a únavy každého člena výpravy. V Lotyšsku se již nejedná o dálnici, byť je na mapy.cz takto značená, ale o nějaký kompromis rychlostní silnice, někde bez středových svodidel. Hustota dopravy po celou cestu není nijak výrazně vysoká, zahušťuje se kolem větších měst. Po cestě se ještě pokoušíme vzdělávat v jachtařském názvosloví: co je závětrná/návětrná strana, přední stěh, otěž atd. Dále chceme ujasnit sobě i dvěma mládežníkům záležitosti okolo aerodynamiky, jako jsou úhel náběhu, vítr zdánlivý/skutečný, vztlak, odpor a další, tak snad nám to k něčemu bude a trocha těch znalostí nám v palici zůstane. Když nás přestalo bavit názvosloví, začali jsme se učit Finsky, což byl po probdělé noci docela problém. Skončili jsme u základních frází ve stylu ahoj, děkuji, na shledanou. Chtěl jsem se naučit větu: “Dali bychom si pět čepovaných studených piv, prosím,“ ale brzy jsem ztroskotal na zjištění, že s pravděpodobností blížící se jistotě, vzhledem k velké odlehlosti kraje, žádnou finskou hospodu, kde by točili pivo, nenavštívíme.

Delší přestávku na koupání děláme až v Lotyšsku u Baltu, kde silnice vede kolem pobřeží. Moře nás přivítá krásnými vlnami, sluníčkem, svěžím větříkem a modrou oblohou. Na několika kilometrové písečné pláži je jen pár lidí. Voda je velmi osvěžující, moře mělké a po probdělé noci nám všem koupel přijde vhod. Po hodince odpočinku sedáme do auta a přes Estonsko dojíždíme kolem jedenácté dopolední do Talinu. Naše časová rezerva na trajekt, který odjíždí z nákladního přístavu Tallinn Muuga v 16:30h je značná. Procházíme si Talin, hlavní náměstí, pevnost, katedrálu Alexandra Něvského. Unavení a nevyspalí nemáme úplně tu správnou náladu na korzování městem, a tak se vracíme k autu a přemísťujeme se do nákladního přístavu, kde máme být nějaké dvě hodinky před odjezdem trajektu. Nakonec se odjezd opožďuje a my jsme úplně hotoví z tříhodinového čekání na rozpáleném asfaltovém parkovišti. Samotná plavba trajektem uteče poměrně rychle a před připlutím do Helsinského přístavu se ukazují zajímavosti severské přírody ve formě malých ostrůvků porostlých typickým místním porostem složeným z břízek, borovic a borůvčí. V Helsinkách se nezdržujeme, chceme ještě ujet nějakých 300 km směr městečko Varkaus.

Po cestě dobíráme, trochu komplikovaně, v jedné restauraci na samoobslužné benzince vodu. Přicházíme na výhody polární noci a kolem jedné hodiny ranní stavíme stany na našem výchozím bodě na břehu jezera. Čelovky, co si vezeme sebou, za celou dobu výpravy nevyužijeme. Část osazenstva, která si myslela, že stan stavět nemusí, činí tak velice brzy, vydatně povzbuzovaná komářím bzučením. Do výchozího bodu jsme ujeli téměř dva tisíce km, během cca 33h trvající cesty včetně 6h rezervy na trajekt. Musím říct, že jsme měli z cesty autem obavy, ale dá se to přežít, i když člověku dýchá na záda padesátka a není zrovna lazar na záda.

Pokračování příští týden ...

Pavel Martinek