Projíždíme Bukureští, Predealem, a míříme na severovýchod. Krajina se pročišťuje: dostáváme se do regionu s maďarskými vesnicemi. Kalvínské kostely v symbióze s tradiční architekturou vykreslují vysokou kulturu vesnic, začleněných do nádherné podhorské přírody s neopakovatelnou atmosférou. Stmívá se a počasí je nestálé – mraky nacucané deštěm střídají okna zvláštního slunečního svitu. Tak trošku nevíme, do čeho jdeme – informace o řece jsou skoupé. Co nás těší je, že po minulých deštích zřejmě nebude nouze o vodu. Hledáme kempózu, nejraději u řeky: nacházíme ji na konci vesnice Sarmas, kde se silnice blíží k řece, a most přes řeku navádí k ideální loučce. Stavíme stany, dáváme vínko a kytárky, a těšíme se na příští vodácký den. Před jedenáctou v noci nás budí policie a majitel louky. Jsou velice slušní, skoro přátelští. Majitel dostane dvacet euro (původně chtěl pět za každého), stisky rukou, všichni jsou spokojeni. Kdyby přišel dřív, mohli jsme to spláchnout vínečkem a třeba si spolu při kytárce zajamovat.

Ráno je pošmourné. Mures je kalný, ale voda odpovídá požadavkům splavnosti, a tak jdeme na to. Řeka je široká do deseti metrů, obtížnosti ostřejšího ZW C až WW I. Co je ovšem nádherné, je krajina kolem. Pastviny, kopečky, lidové stavby, občas les. Okolí řeky je na Balkán velice čisté, žádné odpadky. Plavba je vyloženě kochačka, rychlý proud, často se měnící scenérie, bez problémů. Podmračené nebe dokresluje atmosféru plavby. Do cesty se staví metrový jízek. Ve střehu pojíždíme na nadržené hladině, bojíme se spíše želez, než vodních nástrah. Honza na kajaku nevydržel a bez problémů sjíždí, za ním ostatní. Kámen v jazyku si přesto vybírá 19% daň (jako naše politická koalice) – jedna ze šesti lodí plave.

Mures pod Sarmasem lze přirovnat k Čiernému Váhu, obtížností i charakterem řeky. Co asi jinde neuvidíte, je bída v postindustriálních sídlištích kolem řeky. Projíždíme vesnicí s velkou továrnou, z níž zbyla torza hal. Jediní zbylí obyvatelé jsou Cikáni, které vidíte z řeky. Kupodivu jsou ve své bídě přátelští a nevtíraví, mávají na nás, když je míjíme. V kontrastu k bezvýchodnosti jejich života máme uprostřed našeho vybavení téměř pocit sociální viny. Afriku můžete potkat v jedenadvacátém století i v Evropě. Máme k nim alespoň tolik úcty, že je nefotografujeme.

Z dálky vidíme větší město, je to Toplica. Odsud má být Mures sjízdný za každé vody, a asi to tak i bude. Město je jak vyňaté z Hitchcockova filmu – surrealistická masáž vyžilých paneláků, trosek průmyslových staveb, bezcílných komunikací: minulost v troskách, izolace, žádná budoucnost. Šedý betonový kostel dotvrzuje, že na toto město i Bůh zanevřel. Proplouváme kolem periférie, z mostu po nás střílí chlapeček z foukačky šípy. Být na jeho místě, ještě bych k tomu řval hrůzou.

Při průjezdu Toplicou nabývá řeka spád a peří se, obtížnost sice nepřesahuje WW I, ale houpe to a šplouchá. Jako by si Mures řekl, že takovou bídu je třeba spláchnout. Zvýšený spád si Mures zachovává i do dalších kilometrů, které jsou již zase přírodní, v širším údolí mezi většími vrchy.

Proplouváme několika vesnicemi, řeka bystře teče, atraktivita tkví spíše v okolním prostředí, než v náročnosti řeky. Mures potvrzuje svůj charakter živé proudnice, která propojuje místa s přírodní a zřejmě i s historickou kvalitou: Přirovnal bych ji k Ohři pod Vojkovicemi. Rumunsko – maďarskými, ovšem.

Přistáváme ve vesnici Stanceni. Ještě hážeme Otíka do řeky, má chudák narozeniny. Inu, nejhorší jsou vždycky kamarádi. Sedáme do mikrobusu a jedeme dál údolím Mureše. Hory se svírají a přichází úsek mezi vesnicemi Neagra a Galaoaia. Zde na úseku asi 5 km řeka vstupuje do hlubokého údolí mezi vysokými kopci, a teče v neustálých peřejích WW I – II. Vodácky je tento úsek jistě pestřejší, než to, co jsme jeli, ale po krajinové stránce, a z hlediska poznání „genia loci“ horního Mureše, nemáme čeho litovat. Přesto info pro následovníky: Chcete-li vnímat okolí horního Mureše, jeďte ze Sarmasu. Chcete-li se pohoupat po jalové skoro dvojce uprostřed anonymního údolí, startujte třeba ve Stanceni, kde my jsme skončili. Pak by to byla asi dvacetikilometrová plavba do Rastolice. Je pro vodáka jistě tristní jet autem podél peřejí, ke kterým jste nedojeli, nicméně v případě Murese dávám přednost produševnělé krajinovce, kterou jsme poznali, a která nám dala spatřit krásné i hořké pohledy na tuto část Rumunska.

Počet sjetých kilometrů:
Konec Sarmase - Stanceni, 25 km plavby
Obtížnost: ZW C – WW I

Vladimír Hejtmánek