Déja vu (francouzsky „již viděno“) označuje v psychologii jev (také nazývaný paramnésie), kdy má člověk z ničeho nic intenzivní pocit něčeho už dříve prožitého, viděného nebo slyšeného. Prožitek déja vu je obvykle doprovázen pocitem důvěrné známosti, ale také něčeho zvláštního, neobvyklého až tajemného. Mnohdy je přítomen pocit, že nová zkušenost byla jistě prožita v minulosti. (z Wilkipedie)

Je rok 1986 a já sedím s Hankou na jakési dvoumístné předchůdkyni pálavy na řece Mestě. Zbyli jsme sami z výpravy, která měla stopem překonávat vzdálenosti mezi tehdy ještě poměrně neznámými bulharskými řekami a sjíždět je – po dvojicích, jeden s nafukovací lodí na krosně, druhý se všemi cestovatelskými věcmi. Počasí není na červenec zrovna vábné, je chladno, a vody také není zrovna moc – občas cítíme kameny ze dna na hyždích. Plujeme už dva dny – začali jsme v Jakorudě, pak přijali zprava špinavý, ale vydatný Iztok, a nyní se noříme do hlubokých údolí, kterými Města obtéká zasněžený Pirin. Řeka, srovnatelná předtím se Svratkou nad Nedvědicí, nabývá typický balkánský charakter: klidný tok – peřejnatý skok – klidný tok – peřej, a tak dál.

Po břehu běží domorodci a volají na nás: „Gercína, gercína!“ „Ano, já vím“, odpovídám klidně, „já vím, že ta řeka teče do Řecka“. První peřej prohlédneme a pak sjedeme. Další o kousek dál zrovna tak. Čtvrtou a pátou už neprohlížíme a jedeme na oči. A pak se voda řítí do zúženého skalnatého hrdla a mně je jasné, že vlnu, která se vzpíná proti nám, neprojedeme. Gercína! Loď se staví na zadní, Hanka vypadává, špici vidím přes pěnu kdesi závratně vysoko nade mnou, a pak je kolem zeleno. Konečně klidná hladina v tůni mezi skalami, za nimiž pokračuje řeka kamsi dál. Chytám věci, které plují po hladině (je jich žalostně málo) a vylézám na břeh. Jsme v jakési rokli a je třeba zjistit, kde. Vylézám zelenou džunglí nahoru, kde tuším silnici: když chci šlápnout na kámen, smeká se z něho had. Ohlédnu se na Hanku: stojí v mokrých šatech shrbeně na břehu, třese se, a červené odřeniny na pažích napovídají, že její cesta z peřeje zdaleka nebyla hladká. „Hanko, bojíš se hadů?“ „Nee…“ „To je dobře, protože tady jsou zmije“. A pak scéna jako z dobrodružného filmu. Stojíme proti sobě na holém vršku a křičíme na sebe, pod námi pásmo Rodop, a dole řeka, jejíž stříbrná stuha je protkána kameny a zpěněnými místy. „Hanko, my to musíme dojet, zbývá nám sotva třicet kilometrů!“ „Ne, nikam nepojedu, tys říkal, že to nebude takové! Jsi blázen a já se nechci zabít!“ „Hanko pojeď, to zvládneme, vidíš, nic těžkého tam už není…“ Někdy musíte kapitulovat. Co je proti takovému odporu touha překonat překážky a dosáhnout cíle, objevit neznámou řeku, prostě dokázat to? Cesta dál Rodopami směr Arda, Kardžali, a dál až k moři byla neméně adrenalinová, ale těch třicet nedojetých kilometrů Mesty mi zůstalo v životě jako stehy ve srostlé ráně. Jako nesplacený dluh.

Je rok 2011 a s dvanácti kamarády z výpravy vodáckého oddílu Sokola Brno I nafukujeme na břehu Mesty pálavy. Je krásné slunné dopoledne a my se rozhodli v úseku asi patnácti kilometrů Mestu sjet, přestože nemá moc vody: na splutí však stačí. Nasedáme ve Filipově, tedy pod místem, na kterém jsem v první části vyprávění skončil plavbu. Nevadí. Mám sváteční pocit a na řeku se těším. Dnes konečně Mestu dojedu. Laďa provádí slivovičkou úlitbu vodě, povětří, zemi, lodím, i nám samotným: když pak sedám do lodě a odrážím, mám pocit dychtivosti a vnitřní radosti.

Města má v našem úseku charakter, který je mi známý z první části minulé plavby: živá říčka na pomezí bystřiny a řeky teče rychlým zvlněným proudem tu mezi balvanitými lavicemi, tu pod stromy a břehy. Obtížnost oproti úseku pod Pirinem (WW II-III) klesá na nějakou WW I. Údolí je široké, pohodové, lemují je středně vysoké, někdy romanticky skalnaté hory. Civilizace je málo a občasný domek či políčko neruší. Na březích se pasou stáda ovcí a koz: krajina navozuje atmosféru pastorále. Na řece se občas objevuje peřej anebo skok, někdy proudnice tlačí pod vykotlaný břeh – ale nic, co by průměrný vodák neměl zvládnout. Přesto se objevují dva plaváčci: chvilka nepozornosti, a Města dokazuje, že je opravdu čilou řekou.

Nenechávám se rušit ve svátečních pocitech. Mám virózu a není mi moc dobře, a tak své oslabené síly věnuji vychutnávání každého místa, každého kilometru, každého pohledu na měnící se okolí. Kapitolu je třeba uzavřít: vím, že poté, co ji dokončím, se k Mestě zřejmě již nikdy nevrátím. Během občerstvovací přestávky se počasí zhoršuje a vypadá to na bouřku. Obavy řešíme tekutým hromosvodem. Raději plujeme dál a se zdvihajícím se vichrem zakrátko připlouváme do míst, kde na nás čeká řidič s mikrobusem.

Při ranní procházce jsem v kamenitých náplavech Mesty našel hlavičku panenky. Vzal jsem si ji na památku jako maskota. Jako dobrou vílu Mesty. A možná i mého života. Že je omletá, vyšisovaná? Vždyť i já jsem zestárnul a omšel. Že je jedno její oko prázdné? Vždyť i my zestárlí vodáci hledíme jedním okem na dnešek, a druhým do minulosti. Že panenka připomíná smrt? Vždyť pohled na smrt učí nejlépe vážit si krás života.

Možná, že panenku hodil do vody někdo v době, kdy jsem jel Mestu poprvé. A já se s ní vracím ke svým kořenům, které jsou zasuty v minulosti.

Ta panenka si zachovává i dnes odlesk své bývalé sličnosti a krásy, a záhadně se usmívá. Vstoupil jsem nalezením panenky nohou do stejné řeky, jako před léty?

Déja vu.

Vladimír Hejtmánek