Na vodáckou výpravu do Bulharska se vydáváme v pěti s vypůjčeným Mercedesem Vito a vozíkem s nástavbou na kajaky. Opět naloženi skoro až pod strop jedeme vstříc dobrodružství. Hranice do Srbska i do Bulharska projíždíme celkem hladce. Jen po nás pořád chtěli karnet na lodě. Když jsme jim ale vysvětlili, že žádný nemáme, pustili nás bez problémů dále. Náš první tábor zakládáme u Černého Iskaru, kousek za Samokovem. Vody v řece je žalostně málo. A když zaleze slunce, je zde i poměrně zima. Není čemu se divit, vrcholky nedalekých vysokých hor jsou ještě vydatně zasněžené.

25. 4.2013 – Marica

Ráno jedeme nahoru proti proudu řeky a prohlížíme si ji. Svých charakterem se velmi podobá slovenské Belé. V řece je málo vody, a protože i nedaleký Bílý Iskar je na tom s vodou stejně, volíme další řeku z našeho plánu, Maricu. Na nástupním místě vybalujeme lodě a hydro (vodáckou výstroj) a já pak vezu auto na smluvené místo do městečka Belovo. Vybrali jsme na mapě most přes řeku cca 14 km po silnici. Zpět se úspěšně dostávám stopem. Těsně po šestnácté hodině konečně vyplouváme. Řeka je posetá množstvím velkých kamenů, takže je velmi technická a peřejnatá. Po chvíli plavby jsem zjistil, že se mi podařilo nechat na nástupním místě GPSku. Snad tam ještě večer bude… Danči se při pádlování omylem do cesty připletl letící pták, střet s jejím pádlem mu však byl osudný. Sluníčko svítí jako divé, ale vody je v řece na hranici splutí. Občas dřeme, nicméně jde to. I díky tomu jsme nestihli za světla doplout do cíle. Kolem osmé hodiny už začíná být šero a tak Frenky s Honzou a Dančou plavbu končí a berou lodě na břeh. My s Pepou jedeme ještě kousek dál. Cíl už by měl být přeci někde blízko, ale nebyl. A tak asi po kilometru to za úplné tmy také vzdáváme a jdeme na břeh.

26. 4. 2013

Dnes jsme si naplánovali Čepinskou řeku. Přejezd byl celkem v pohodě, silnice v Bulharsku jsou daleko lepší než u nás. Bohužel opět zjišťujeme, že vody je v řece málo. Proto se vydáváme dál, tentokrát k Černé řece. Cestou se zastavujeme v rybárně u hlavní silnice a kupujeme si živého Tolstolobika. Večer si uděláme na grilu rybičku. Kolem páté hodiny večerní přijíždíme k Černé řece a zjišťujeme, že v ní je vody dost. Kousek za soutokem s Ardou jsme našli zděný turistický přístřešek s grilem a pitnou vodou. Je tady také dlouhý dřevěný stůl a lavice. Rozhodnutí je tedy jasné, zakládáme tábor zde.

27. 4. 2013 – Černá řeka

Dnes nás opět probouzí sluníčko a obloha je azurově modrá. Po snídani zamykáme k přístřešku kolo a vyrážíme na nástup, který jsme si včera vytipovali. Já pak vezu auto kousek před soutok s Ardou. Dnes se mi ale stopovat nedaří, a tak asi po hodině využívám toho, že přijíždí autobus do Smoljanu a jedu s ním. Řeka má vody dostatek a teče celkem svižně. Poměrně často se objevují přehledné peřejnaté úseky. Danči se asi po hodině plavby nevydařil průjezd jednou z nich a převrátila se. Bohužel v řece bylo málo vody a tak nešlo eskymovat. Poměrně dlouho bojovala s lodí a pořád ne a ne vykrysit. Nakonec se jí to povedlo, a jak jsme později zjistili, nešla ji odstřelit šprajda, proto se musela protáhnout komínem šprajdy. Zhruba kilometr od místa, kde jsme nechali auto, se nachází jez. Ten má uprostřed udělaný asi metr široký průplav, kde se dá sjet. To z řeky není dost dobře vidět, je lepší si to prohlédnout ze břehu. První jel Pepíno a projel bez problému. Já jsem jel za ním, ale najel jsem příliš na pravý okraj průplavu a zajel jsem do díry v jezu. Loď mi zapadla skoro až po límec a zůstala tam zaklíněna. Naštěstí jsem z ní mohl vylézt a nic se mi nestalo. Horší však bylo dostat kajak z té díry ven. Nakonec jsme museli táhnout za dvě házečky a Pepíno slezl dolů pod jez a ještě kajak přizvedl. Po asi půlhodinovém boji se nám jej podařilo vyprostit. Až na pár oděrek a zploštělou špičku byl v pořádku.

28. 4. 2013

Dnes máme v plánu se podívat k elektrárně na řece Arda. Kolem deváté máme sbaleno a chceme vyrazit. Zjistili jsme však, že nemáme klíče od auta, které jsem si v noci bral. Prohledal jsem tedy své věci, ale nemohl jsem je najít. Až když jsem vybalil svůj spacák potřetí, tak z něho vypadly. To se nám ale ulevilo, náhradní klíč jsme neměli. S úsměvem na tváři tedy po deváté hodině vyrážíme k vodní elektrárně. U elektrárny se na chvíli zastavujeme a děláme pár fotek. O kus dál by mělo být nástupní místo pro úsek vedoucí dlouhým kaňonem. Chceme také zkusit cestu, která vede k Ďáblovu mostu, který je právě v tom kaňonu. Zjistili jsme, že po sjetí z hlavní silnice v obci Krojačevo je ještě kousek asfaltová silnice, ale posledních 5 km vede už jen polní cesta. S velkou opatrností se dá dojet dolů do kaňonu až k Ďáblovu mostu. V cestě jsou občas vyjeté koleje a díry. Při objíždění jedné díry jsme najeli moc na kraj a zapadli jsme. Nemohli jsme vyjet a ucpali jsme cestu. To nám asi pomohlo, protože řidiči z aut, kteří chtěli projet, nám museli pomoci, aby mohli pokračovat v jízdě. Cestou zpátky jsme osudnou díru objeli z druhé strany. U mostu by měly být těžké peřeje, což se potvrdilo, zejména ty nad mostem. Jejich obtížnost byla určitě alespoň WW IV.

29. 4. 2013 – Arda

Sluníčko opět příjemně hřeje a na obloze ani mráček. V Ardě je vody dostatek. Řeka je svým charakterem hodně podobná Černé řece, jen už je o něco širší. Opět klidnější úseky střídají přehledné peřeje. Asi po 2,5 kilometrech je na řece velmi obtížná peřej. Řeka se zde rozlévá do dvou ramen. Zastavit se dá velmi dobře v tom levém, asi 200 m nad peřejí a obtížné místo po levém břehu obnést a nebo prohlédnout. Její obtížnost, pokud mezi balvany nebude zaklíněný strom nebo větve, je asi WW IV - V. Já jsem však zvolil pravé rameno. Podařilo se mi zastavit uprostřed řeky za balvanem ve velkém vracáku nad tou obtížnou peřejí. Na pravý břeh už to nešlo, a tak jsem chtěl přetraverzovat k levému. Natlačilo mne to však na kámen a převrátilo. Podařilo se mi vykrysit, přetáhnout loď na břeh, ale uplavalo mi pádlo. Chvíli jsme viděli, jak se motá v peřeji u protějšího břehu. Než se tam ale dostala první loď, někam zmizelo. Naštěstí jsme měli s sebou náhradní skládací pádlo. Vzal jsem si jej a vyrazil sám po proudu hledat to ztracené. Prohledal jsem řeku až k našemu výstupnímu místu, ale už jsem jej nenašel. Řeka je v tomto úseku moc pěkná, protéká zalesněným údolím. Z výstupního místa jsme pak vyrazili na dlouhý přejezd k řece Mesta. Po cestě jsme přejížděli ve výšce 1600 m n. m. horské sedlo, kde na stráních byl ještě sníh. V oblasti kolem řeky Mesta zřejmě pršelo anebo se projevily ty vedra, protože v řece bylo vody až moc. Ta pak byla ve spodním úseku velmi nezajímavá, neboť veškeré šutry byly zalité a voda se jen valila.

Pokračování příští týden ...

Martin Tomaško