30. 4. 2013 – Mesta

Protože i ráno bylo pořád vody v řece hodně, rozhodli jsme se podívat na horní přítoky. Bohužel v obci Černá Mesta mají zase vody málo, takže nejsou sjízdné. Kousek pod jejich soutokem ale je v řece už vody akorát, a tak jsme se rozhodli, že započneme plavbu zde. Danča se dnes chce učit a tak sváží auto do obce Jakoruda, kde nás bude čekat. Řeka je svým charakterem velmi podobná řece Belá. Široká je jen pár metrů a její balvanité koryto meandruje zarostlým údolím. Voda teče hodně svižně a občas se v korytě objeví padlý strom. Všechny se daly obeplout a byly z dálky vidět. Až na jeden. Strom byl zrovna padlý tak, že se muselo na pár metrech prudce zahnout doprava a úzkým průplavem projet peřejí kolem břehu. Pepa s Honzou to bohužel nestihli a strom podplavali. Pepovi to vytrhlo pádlo, proto nemohl eskymovat, tak vykrysil. Honzovi však kajak uplaval. Já a Frenky jsme průjezd zvládli a urychleně jsme se vydali za Honzovým kajakem. Dohnali jsme ho asi po třech stech metrech a v pořádku vytáhli na břeh. Honza zde pak plavbu ukončil a šel k silnici, kde na nás počkal. Na začátku obce Jakoruda je na řece několik jen pár desítek centimetrů vysokých stupňů, které se daly bez problémů splout. Dále už začíná městská regulace, takže jsme zde na pravém břehu plavbu ukončili. Po sbalení věcí a krátkém odpočinku se vydáváme na další cestu, tentokráte k řece Struma. Tábor zakládáme kousek za silničním mostem nad obcí Kresna u řeky. Sídlí zde také raftová cestovní kancelář, která vozí na Strumě turisty. Večer se pak s námi dává do řeči syn jednoho z guidů a líčí nám obtížnost řeky. V té je evidentně hodně vody. Domlouváme se, že bychom zítra jeli za nimi a že nám ukážou cestu. Druhý den se máme tedy přijít domluvit.

1. 5. 2013 – Struma, „bulharská trojka“

Kolem desáté se šla Danča domluvit s guidy, jestli bychom mohli jet za jejich rafty. Nakonec to dopadlo tak, že ona a Honza pojedou s nimi na raftu a já s Frenkym a Pepou pojedeme na kajacích. Začíná se u raftařského kempu. Tam jsem při vytahování svých věcí zjistil, že jsem v autě v táboře nechal šprajdu. Naštěstí jeden z guidů zavolal dolů do tábora a s druhou várkou klientů mi přivezli jinou. Od dalšího guida se dozvídáme, že řeka je zvednutá a že se jedná o regulérní „trojku“. To nás uklidnilo, jelikož jsme věděli, že na řece jsou obtížné peřeje a trojkovou vodu bychom měli zvládnout. Řeka však ukázala svou sílu hned za první zatáčkou v asi 200 m dlouhé peřeji. Obrovské množství vody se s hukotem valilo dolů a vlny místy dosahovaly i dvou metrů. Občas se stalo, že se kajaky jedoucí přede mnou v těch vlnách na chvilinku ztratily. Naštěstí jsem to ustál, Frenky s Pepou naprosto v pohodě. Další peřej na sebe nenechala čekat a nebyla o nic slabší. Už jsem ji měl skoro projetou, ale v její spodní části jsem dal špatný náklon a byl jsem tam. Chtěl jsem zkusit eskymovat, ale hlavou jsem bouchal o dno a tak jsem vykrysil. Doplaval jsem pak i s lodí a pádlem na břeh, vylil kajak a pokračovali jsme dál. Po pár minutách nás vedoucí kajakář poslal na břeh, ať se jdeme podívat, kudy bude projíždět. Když jsem ze břehu viděl tu masu vody, jak se drtí v následující peřeji zakončené obrovským šikmým válcem, začal jsem uvažovat nad tím, jestli opravdu vím, co znamenají jednotlivé stupně obtížnosti. Průjezd našeho kajakáře touto „peřejkou“ zakončený vylehnutím při průjezdu šikmým válcem nám jasně naznačil, že dále zde nemáme co dělat a plavbu jsme ukončili. Tato peřej byla minimálně WW IV a dále to prý bylo ještě o malinko těžší. Hezky jsme mu tedy zamávali a ukázali, že plavbu zde ukončíme. Peřej na mne natolik zapůsobila, že jsem ji úplně zapomněl vyfotit. Naše plavba trvala asi patnáct minut a ujeli jsme 1,3 km. Zážitek jsem ale měl jako z celodenní plavby. V táboře se od jednoho z guidů dozvídáme, že v řece teklo místo obvyklých 70 m3/sec. něco kolem 150 m3/sec. I když jsme toho na této řece moc nedokázali, alespoň jsme poznali, jak vypadá „bulharská trojka“.

2. 5. 2013 – Rilská řeka

Dnešním cílem je Rilská řeka. V ní je opět hodně vody, řeka valí velmi svižně. Jdeme se projít kousek proti proudu a usuzujeme, že vody je opravdu hodně a všichni bychom na ni neměli. Tak se tedy místo plavby vydáme za kulturou. Jeli jsme si prohlédnout nedaleký Rilský monastýr, který je moc pěkný a vstup do něj je zdarma. Na této památce jistě zaujmou nádherné nástěnné malby s náboženskými motivy, kterých je zde spousta. Po cestě k monastýru se v obci Rila zastavujeme na místě, kde se plavba obvykle začíná. I zde je pořád hodně vody a úsek nad nástupním místem prý dosahuje obtížnosti WW V. Tady nás napadlo, že ten velký stav vody by mohl být způsobený těmi vedry. Voda se bere z tajícího sněhu na vrcholcích hor, takže by mohli mít vodu Černý nebo Bílý Iskar. Jedeme tedy tam. Zastavujeme se na místě, kde jsme spali, když jsme přijeli do Bulharska. Vody je v Černém Iskaru opravdu dost, takže plán vyšel.

3. 5. 2013 – Černý Iskar

Dnes se opět probouzíme do slunečného dne, i když z jižní strany se v dálce začínají kupit mraky. Kousek nad obcí Govedarci sjíždíme po polní cestě k řece, kde u silničního mostu započneme plavbu. Řeka je i přes to, že se někdy dělí i na tři ramena, celkem přehledná a peřeje jsou opravdu nádherné, s obrovskými vlnami, ale bez nějakých válců či míst, které by chtěly podržet. Když jsme dopluli do tábora, domlouváme se s Honzou a Dančou, že ještě pojedeme dále, ať nás s autem počkají někde u řeky. Po soutoku s Bílým Iskarem řeka opět nabírá na síle, teče velmi rychle, vody v řece je opravdu hodně a neustále přicházejí peřejnaté pasáže s obtížností WW II – III. Řeka je zde asi deset až dvacet metrů široká. Tato část řeky je těžší, než předchozí, ale bez problémů ji splouváme až do Samokova. Obloha už se začíná pomalu zatahovat, a tak odjíždíme včas domů. Při průjezdu Sofií nás zastihl déšť, který nás doprovázel až do Srbska. Noční jízda domů probíhá celkem v klidu, dokonce jsme opět všechny hranice projeli bez delšího zdržení. A karnet po nás tentokrát nikdo nechtěl.

Martin Tomaško