Auto prudce brzdí na kraji léta neobdělávaného pole, zarostlého bodláky a lebedou. Dva vodáci shazují ze střechy lodě a s nimi běží zasněženým polem. Běží pozpátku, aby jejich stopy zmátly případné pronásledovatele. Šofér s karnevalovou maskou na tváři smykem otáčí vůz a mizí za zatáčkou. Vodáci se mezitím prodrali pobřežními křovisky, skáčí do lodí, sjíždí z prudkého břehu a špricky nasazují až po prvních, zatím lehkých peřejích. Po několika málo metrech se lodě jako vydry protahují pod důkladným plotem, který vede až k vodní hladině a vplouvají na přísně střežené území.

Nádherné louky s rozhledy do okolí střídají mohutné stromy, které tvoří klenbu nad říčkou. Najednou nás vylekal mohutný dusot, z louky prchá do bezpečí lesa mnohahlavé stádo přísně chráněného bílého jelena. Z hájovny o kus dál vybíhá zeleně oděný člověk, skáče do terénního vozu a cestou necestou jede směrem k nám, tedy k místu, kde něco stádo vyplašilo. Není čas na focení, opíráme se do pádel a šíleným tempem mizíme po proudu. Tak to bylo o fous. Po dvou kilometrech nás na mostě a pod ním čeká několik drsně vypadajících uniformovaných strážců a legrace skončila… Něco tady ale nehraje…

Tak znovu a po pravdě. Na rok přesně od naší plavby po Vavřinci pod Pičhorou jsme vyrazili na Mrlinu, říčku ústící v Nymburce do Labe. Dle kilometráže je sjízdná z Rožďalovic. Nad Rožďalovicemi se slévá Mrlina s Hasínským potokem, Hasínský potok se ještě o kus výše proti proudu slévá s potokem Libáňským. Bučický rybník na Mrlině nad soutokem s Hasínským potokem sliboval minimálně kilometrové táhnutí lodí po zamrzlé hladině, proto jsme se rozhodli do Mrliny připlout po Hasínském potoce nebo v případě velké vody ještě sjet i kus potoka Libáňského. Tolik teorie. A jak to bylo skutečně?

Auto pomalu zastavilo u kraje léta neobdělávaného pole. Z vyhřátého vozu neradi vylezli dva vodáci, kterým se po vydatném nedělním obědě klížily oči a poslední, po čem toužili, bylo převlékat se na sněhu do neoprénu. S nadějí na brzký návrat na kanape před televizí jsme se vydali zjistit, že Hasínský potok je sjízdný právě od soutoku s Libáňským potokem, výše to bylo zarostlé a sjízdné pouze pěšky po břehu.

Po několika stech metrů na úzkém potoce, lemovaném rákosím, podjíždíme plot a vplouváme do pastvin, kde nás podezřívavě pozoruje stádo dlouhorohého skotu. Každé zvíře má srst tmavě hnědé barvy a dlouhé ostré rohy. Čím se blížíme ke stádu blíže, tím je nervóznější, nakonec se dává na úprk a zem duní pod kopyty tak silně, že málem přeslechneme hučení jezu. Jez přetahujeme, není vysoký, ale tři metry za vývarem je napříč koryta betonová traverza a všechna voda jde pod ní. Od mlýna, který je zároveň hospodářským stavením, vyráží traktor naším směrem a jak nám později náš řidič potvrdil, opravdu se pan majitel jel podívat, co jeho stádo tak poplašilo. Pastviny končí až pod soutokem s Mrlinou.

Díky péči majitele pastvin je potok vyčištěný, stromy prořezané a plavba pohodová. Dva další jezy na pastvinách jsou nízké a sjízdné, snad jedině trčící hřebíky pod nízkými lávkami nás přesvědčují, že helmy nebyly zbytečné. Plavba po Mrlině do Rožďalovic je také bez překvapení, jediné neprůjezdné místo nás donutilo pouze protáhnout zkřehlé nohy. Ostatní zátarasy jsme proráželi silou plastových přídí a našich mohutných svalů. Přesněji řečeno Jirkových svalů, pouštěl jsem ho rád před sebe. On se mi to oplatil vyfocením, zrovna když jsem nudou skoro usínal… Mrlina má místy příjemný spád, štěrkové lavice a přehlednou proudnici. Z fauny jsme kromě ledňáčka potkali ještě leklého tlouště. Skončili jsme u prostředního mostu v Rožďalovicích. Nakládání lodí jsme provedli poskoky mezi psím trusem, jehož množství je zde srovnatelné s  ulicemi na pražských Vinohradech.

Pod Rožďalovicemi je Mrlina již sevřena mezi povodňové hráze a koryto má parametry železniční vlečky - rovné úseky, oblouky v konstantních poloměrech atd. Mohla to kdysi být pěkná říčka a já nechci závěrem psát: To nikdy nejeďte. Raději napíši, že jsme s Jirkou rádi, že máme Mrlinu za sebou a můžeme se opět ponořit do map a začít hledat další kvak.

Jan Pokorný