aneb
Moje loděstavěcí šílenství
(Část II/II)
Šílenství kánoí pro dálkovou plavbu
Doba poskočila a přišla kapitola s názvem Achab, v další verzi Fortuna. Univerzální kánoe na divokou vodu i expediční plavby na velkých řekách či na moři.
Reklama
Fortuna. Pěkný kus nábytku. Foto Vladimír Hejtmánek
Články o této lodi jsou na Raftu pod O Achabovi aneb O poznání cesty, lásce a vůli a Dunaj tvrdá cesta I/IV + pokračování dunajské série. Achab se loď jmenovala podle kapitána z Bílé velryby, který nerespektoval realitu a zahynul na cestě k naplnění svého umanutí. Já na Achabovi vyrazil za svým umanutím na Dunaj a málem jsem zahynul také, protože jsem protlačoval své představy a svou vůli proti pravidlům této řeky. Každému Dunaje znalému bylo jasné, že plavba na vysoké těžké lodi je zde boj s větrnými mlýny. Říkali mi, že jsem bojovník, ale já byl, jak jsem později poznal, někým jiným, kdo taky začíná na „b“.
Loď jsem dopravil z Dunaje zpět a nezkrušen jsem na ní vzápětí vyrazil na Východočeský vodácký maratón. Nemoha se ani po této akci vzdát ideje o jedinečnosti mé srdeční lodě jsem se na ní vypravil na Východočeský maratón i podruhé, tentokrát v debl verzi. Kamaráda Michala (který loď do té doby neviděl) jsem několika mejly přesvědčil o úžasných vlastnostech Fortuny, a tak jsme na ní vypluli na podstavovou a upršenou Orlici (Labe, Chrudimku). Dvěma chlapy v plném rozkvětu zatížená loď na vodu nenasedala, ale hrnula ji pře sebou. Sezení obou pádlerů ve středu lodi těsně za sebou (zvlášť když jsme oba byli leváci) činilo udržení rovného směru i bez Cabernetu (jehož dva litry jsem v té psotě prozřetelně vezl sebou) značně problematickým. Do cíle jsme dorazili značně zvadlí na čestném předposledním místě, když jsme chrabře porazili závodníka, který jel maratón na maňásku.
Východočeský vodácký maratón 2018. Rychlejší než maňásek. Foto Jana Čejková
Šílenství katamaránové
Paralelně s pokročilou Achabo – Fortunovskou etapou probíhala etapa šlapací. U jeho počátku byl pocit, že dosavadní cestičky jsou obtížně prostupné a že se něco musí stát. To něco mělo podobu příspěvku kamaráda Martina na Raftu, že by jako prodal nafukovací katamarán na šlapací pohon (systém Hobie Drive). Okamžitě jsem po nabídce skočil a uprostřed ledna zajel do Budějovic tuto novinku na Vltavě vyzkoušet. Plulo to a navíc jsem při sestupování s lodí k řece šlápl do hovna, což mne přesvědčilo o tom, že by mi tato kapitola mohla přinést štěstí. Tož jsem se touto cestou vydal. Katamarán, který jsem kvůli nenapodobitelnému pohybu při šlapání nazval Poskok, jsem nemohl nijak výrazně přestavět, takže plul spolehlivě i po moři a jediné poruchy se týkaly nové sedačky a mnou vylepšených příčníků. Vzduch je naštěstí vzduch, a pokud se vám katamarán uprostřed jezera rozloží, lze doplout ke břehu i na jednom válci. Aspoň máte radost, že zase něco nevyšlo a je co dál zlepšovat. Poskoka jsem vyzkoušel i za vichřice a poznal jeho meze – šlapací mechanizmus má sílu jako tur, ale při mizivé rychlosti proti vlnám a větru loď neposlouchá kormidlo. Vozím však sebou kanoistické pádlo a s jeho pomocí lze katamarán i v extrémních podmínkách ukormidlovat. Toho času je Poskok zas někde jinde – má pohodlnější sedačku a nákladní prostor za ní (na místě středního válce). „Panta rhei“, jak řekl Herakleitos, vše plyne a věci se mění, a tak ani tato inovace není poslední …
Poskok ve stavu při koupi. Foto Martin Teichman
Poskok na Jadranu. Foto Vladimír Hejtmánek
Poskokova maximální rychlost (až 9 km za hodinu) mi časem přišla málo a nevěda roupy co dělat, pojal jsem ideu postavit ze dvou rychlostních kajaků šlapací stíhací katamarán, na kterém bych mohl splouvat velké řeky (třeba Pád). Lišejníky zarostlé kopyto na rychlostní kajak se povalovalo za sousední loděnicí a poté, co jsem je drátěným kartáčem zbavil náletů, jal jsem se laminovat plováky. Jenže doba laminovacího šílenství pominula a kamarádům na loděnici začala vůně pryskyřice zavánět a také zbloudilá vlákna sklotextilu ve svých kajacích přestali vnímat s humorem. Jsa laminovací štvanec, posouval jsem se s rozestavěnou lodí blíž a blíž k vratům do loděnice, až jsem byl najednou před nimi venku pod širým nebem, vystaven i s dílem nepřízni březnového počasí. Pracovat zmrzlýma rukama se studenou pryskyřicí, prát se s větrem strhávajícím zpod rukou právě položenou tkaninu, táhnout přes celý areál soustavu prodlužovaček k elektrickému topidlu skrytému pod kopytem v igelitovém stanu, aby to v té sibérii proboha tuhlo…
S odstupem času mohu přiznat, že na dva jakžtakž přijatelné plováky připadly další tři nepoužitelné a v laminovně (pro materiál) i ve šmelcu (s materiálem) stejně jako s černým svědomím u bankomatu jsem se stal častým hostem. Nicméně stíhací katamarán byl sestaven a kvůli inženýrskému vzhledu i poslání, které dostal do vínku, obdržel jméno Hvězdolet. Vybavil jsem jej obřím kormidlem (aby to zatáčelo) a zahradní sedačkou, zasunul šlapadlo, pak to vše nějakým zázrakem protáhl brankou. Více silou vůle než svalů nějak donesl i k vodě a nasedl na tento zázrak. V hlavě jsem měl královské pocity, zatím co nervová soustava byla ve střehu, co se zase kde rozloží a tělo se třáslo ve strachu z kontaktu s březnovou vodou. Hvězdolet se však rozjel a královské pocity sestoupily z hlavy na celé plavidlo, protože to byla plavba rozvážná, vznešená a majestátní. Rozhodně žádný spěch. Ani co do manévrovatelnosti loď nebyla v žádném případě zbrklá. Kormidlo se zdatně pralo s dlouhými plováky a dojem z první plavby byl ten, že Brněnská přehrada je na otočení Hvězdoletu o 180 stupňů tak akorát. Vynést loď od vody do loděnice mi pomohl kamarád, a tak jsem si řekl fajn, aspoň posílí sociální vazby, ale představy o Hvězdoletu, které mne motivovaly přežít jeho strastiplnou stavbu, jsem měl fakt úplně jinačí.
Hvězdolet – ještě bez kormidla a předních deklů, ve stadiu víry v jeho stíhací schopnosti.
Foto Vladimír Hejtmánek
Šílenství řiditelných plováků
Je zajímavé, že věci, které jsem na rozdíl od těch mnou vymyšlených koupil, celkem fungovaly. To se týkalo i šlapacího mechanismu Hobie, u kterého jsem navíc zhruba po dvou letech používání objevil, že má i přehazovačku měnící fyzickou náročnost šlapání a rychlost plavby. Po historii s Hvězdoletem jsem si řekl, že by to chtělo něco kratšího, subtilnějšího a při vší nenápadnosti schopného dovézt pochodeň Hvězdoletem zažehnutou k cíli, tj. k expedičnímu splutí nějaké velké řeky. Počítal jsem samozřejmě se šlapacím pohonem, po padesáti letech pádlování mám koneckonců na nějaký odpočinek unavených paží nárok.
Základem posloužilo kopyto staré singlovky ze sedmdesátých let. Loď vynikajících jízdních vlastností, pokud jste na ní uměli jezdit. Rozdělil jsem ji na tři části zhruba po 130 cm – uprostřed kokpit a vpředu a vzadu krytý nákladní prostor. V kokpitu byla odnímatelná pohodlná sedačka (Eurotrail Moita) a před ní schrána na zasunutí šlapadla (lze jednou rukou, obráceně dá zpětný pohon). Co bylo podstatné, bylo zhotovení podélného průhybu dna dovnitř, do kterého by se po zasunutí schoval kloub šlapadla. Dlouho jsem nevěděl, jak jej udělat. Nakonec jsem podélný žlab ulaminoval podle meliorační trubky, přiřízl dle tvaru dna, zasadil do kopyta a přechody udělal stavební stěrkou (drbačka na druhou). Revoluční bylo řešení stability a řízení. Zahradní sedačka s vyvýšeným sezením neskýtala záruku kontaktu s lodí a stability, a proto jsem k lodi zhotovil dva odmontovatelné plováky, zaručující její stabilitu. Idea byla připevnit je na otočný příčník otáčející se v čepu ve středu zadní části lodě ovládaný táhly z kokpitu. Idea fungovala fantasticky s tím, že realizace byla špatná, protože tlaky na plováky byly při zatáčení enormní a plováky se za jízdy deformovaly. Navíc byly v první verzi zbytečně vysoké a jejich hmota ze 75% neúčinná.
Besy první verze. Vysoké ohýbající se plováky. Foto Vladimír Hejtmánek
Druhá verze představovala instalaci pevných neotáčivých plováků (kvůli stabilitě) s kormidlem vzadu. Kormidlo je složitý mechanismus a navíc čím více je vzadu, tím větší je poloměr zatáčení. Fungovalo to, ale bylo to složité a nebylo to ono.
Třetí verze byla návratem k otáčivým plovákům, ale s robustnějším upevněním a s radikálním snížením plováků. Tato verze funguje perfektně a po řadě omylů není omylem. Loď je rychlá (udržitelných 6 – 7 km za hodinu), velice točivá a snadno ovladatelná. Ještě je třeba vyzkoušet ji ve vlnách a větru, jak vlnolamy dokážou ochránit kokpit před zatopením. Šlapací mechanizmus je rváč, to již vím.
Osvědčenou věcí je i třícentimetrová montážní lišta podél lodi v oblasti slepu paluby a spodku. Vznikla tak, že jsem při laminování z kopyta ořezal laminát podél vnější boční hrany kopyta. Na tuto lištu lze instalovat cokoliv – třeba i kabrioleťáckou stříšku do deště. Anebo co vás napadne. Celý ten výtvor pak má jméno Besy.
Finální Besy propagovaná dívkou bez slunečníku, zato se slunečními brýlemi.
Foto Vladimír Hejtmánek
Epilog. Anebo nový začátek?
Popsaná historie mých loděstavěcích šílenství vede od nezřízeného gargantuovského laminování přes omyly a bludné cesty založené na představě, že by to tak mohlo fungovat, až k lodím, které snad jsou co k čemu a dá se na nich plout. Stálo mne to dost práce a peněz a také času, kdy jiní místo míchání laminátu jezdili na vodu. Přesto jsem získal několik pozitiv:
Žena se se mnou nerozvedla.
Přežil jsem to zdravotně i ekonomicky.
Získal jsem řadu poznání, aniž bych musel obtěžovat zkušenější anebo bádat v pramenech.
Mám několik lodí – Šušu, Fortunu, Poskoka a Besy - které jako ryzí kov získaný z tun hlušiny jsou schopné plavby na vodních terénech, na které jsou určeny.
Teď ještě, aby byla voda a abych konečně začal jezdit. Šílenství je vyléčeno, pacient je uzdraven.
Vladimír Hejtmánek