V polovině ledna mi zavolal kamarád Pepa: „Pojeď v neděli na Jizeru“. Ne že by to byla první lednová voda, ale po třech týdnech mrazů? „Jel jsem okolo autem a vypadá to skvěle,“ pokračoval: „Vezmeme si hůlky, možná mačky...“ Konečně mi to došlo. Nejde o vodáckou akci, ale o pěší průchod oblíbenými místy Jizery mezi Mýtem a Vilémovem.

V neděli ráno opravdu vyrážíme. Je více než deset pod nulou a sluníčko, i když do úzkého údolí moc nesvítí. Výprava začíná klasickým rituálem s převážením aut. Odpadá jenom převlékání do neoprenu. Volíme směr proti proudu, takže vyrážíme z Vilémova.

Nesměle sondujeme hůlkami led. Vše se zdá v pořádku a tak vyrážíme na zamrzlou hladinu. Pohled na zamrzlé peřeje je nádherný. Když je člověk vidí v pohybu, tak by ani neřekl, jak jsou vysoké. Přes řeku leží i několik stromů, které tam spadly během ošklivé kalamity. Některé budou jistě bránit průjezdu, pokud je nestrhne jarní voda nebo neodstraní povodí. V každém případě bude na jaře potřeba mít se na pozoru.

I přes velké mrazy není celá řeka zamrzlá. Při přecházení na druhý břeh objevuji záludnost putování po zamrzlé řece. Pod zasněženým okrajem se neskrývá bezpečný břeh, ale nezamrzlá voda a tak hned testuji kvalitu bot a návleků. Naštěstí vydržely. Postupně se boříme všichni. Někomu se voda dostává až na kůži. Osvojujeme si správnou taktiku držet se na holém ledě a vyhýbat se zasněženým místům. Pokud je nutné přejít z ledu na břeh, snažíme si nalézt vhodné místo. Stále se chybami učíme.

Fotoaparáty jsou v pohotovosti. Nemůžeme se nabažit roztodivných ledových útvarů, například plovoucích koláčů. Pod jednou z oblíbených peřejí je kousek volné vody. Jana si sedá na led, bere hůlky. Já se přidávám a už „pádlujeme“. Na opravdové pádlování si budeme muset ještě několik týdnů počkat. Zatím si můžeme vychutnat pohled na řeku pod Ostrovem hrůzy i takřka ucpané koryto nad ním.

Po ledových lávkách se blížíme k Mýtu. Jana se boří tentokrát až do pasu, ale auto už je na dosah. I když víme, že bude jarní voda v neoprenu studit víc, těšíme se, až ta chvíle nastane.

Jirka