To není jen studená, křišťálová voda tiše pramenící v tůni skalní rozsedliny, pracně a trpělivě se prodírající bělavými skalisky s temně zeleným mechem a řvoucí v úzkých kamenných průrvách. To nejsou jen tyrkysové tůně po staletí vybrušované do měkkého kamene. Ani skály trčící všude v řece jako varovné prsty a ani bílé kamenité pláže až z nich bolí oči v poledním slunci. Jsou to i okolní temně zelené lesy se stromy úzkostně nořícími své kořeny do drolící se skalnaté půdy. Hrdě do výšky se tyčící hory, až se tají dech, vychloubající se svou bizarní kresbou. Jsou to i vesnice v údolí s jejich tajemnou a pohnutou historií, i tu a tam zdánlivě osamocený kostel na vrcholku zeleného kopce jako symbol pokory... A lidé, ti především. Dřeli se na nepatrných políčkách, káceli stromy i na těch nejnepřístupnějších místech a stahovali je obtížně údolím. Trpěli a umírali na břehu své řeky, když ve válkách stavěli důmyslné obranné stavby.

Dnes tyto zbytky dávných konstrukcí a skalních tunelů milosrdně splývají s přírodou. Kdo má to štěstí a narazí v krajině na něco podobného, může nepatrně poodhrnout roušku tajemství a může číst z kdysi opracovaných skalisek a již trouchnivějících trámů neuvěřitelné dávno zapomenuté příběhy.

Dnes je to jiné. Místní lidé žijí z turistického ruchu a vytvářejí podmínky pro lovce nezapomenutelných zážitků. A řeka...? Zůstala stále krásná a hrdá, stejně jako hory, všudypřítomní svědkové toho každodenního dění. Každá řeka je jinak krásná a na každou se člověk rád vrací. Na české, slovenské a rakouské řeky, samozřejmě také na slovinskou Soču. Každý rok nabízí něco jiného. Jsou na Soče úseky široké a klidné, kdy je možno obdivovat malebné okolí. Jsou úseky, kdy člověk s napětím projíždí vodní tříští a raduje se z rychlé ale bezpečné jízdy. Jsou úseky, kdy dřete jak soumaři a nestiháte počítat peřeje, objíždět kameny, tahat z vody kamarády nebo se sami snažit v proudu zachytit. A jsou na Soče úseky, které víte, že nikdy nepojedete, ale stejně se pokaždé půjdete přesvědčit na břeh, jestli vodácké příručky a zákazy na břehu nelžou a jestli by přeci jen nebylo možné kousek zakázaného sjet.

V létě 2008 jsem si předsevzal, že ze Soče dovezu instruktivní fotografie nebezpečného místa, o kterém již od roku 2004 bylo mnoho napsáno. Smutně proslulý „Český sifon“ najdete těsně před koncem úseku Srpenica – Trnovo, asi 500 m před lávkou, kde začíná slalomová trať.

Na obrázku je řeka těsně nad sifonem. Je to rychlý ale bezpečný úsek, kdy vodák sbírá síly po předchozím čtverkovém místě.

Při pohledu po proudu je vidět poměrně široký peřejnatý úsek s jedním nevinně čnějícím kamenem (jak ukazuje červená šipka). Kámen ale v levotočivé zatáčce snadno obrací nepozorné vodáky v malých lodích i v raftech. Vpravo ještě nevinněji číhá vstup do sifonu (žlutá šipka).

Kdo stihne jet namáhavě vlevo od kamene, projede od sifonu vždy v dostatečné vzdálenosti. Kdo jede přes kámen, snadno přepadne do „žumpy“ za ním. Převrácená loď pak zamíří často i s posádkou k sifonu.

A takhle nevinně vypadá malá zátoka končící sifonem pod skálou. Představte si jen o pár cm vyšší hladinu…

Za skálou, kde mohou být zachycené větve, pak proud vyvěrá ze sifonu velkým květákem. Celá situace je zde schematicky znázorněna včetně kamene, sifonu, lávky na začátku slalomky i parkoviště na výstupním místě Trnovo.

Nevěřícně obíhám skálu, skáču z kamene na kámen a najednou vedle sebe vidím zkrvavené pahýly nohou. Zvednu zrak a nemůžu se ubránit šoku. Pokroucené ruce a bledá tvář utonulého.

Dobrá a bezstarostná nálada kolemsedících mi ale do obrazu nezapadá… Samozřejmě…, utopený je rekvizita, kterou se chystají italští filmaři použít do svých záběrů. ... ale to jsem si oddechl. S kamarády nasedáme do lodí a opouštíme tohle smutné ale krásné místo. Ještě se naposledy podívám, jak to sluší opalujícím se herečkám, a pak si vychutnávám poslední stovky metrů téhle vodácké etapy. Jestli platí, že člověk nevkročí dvakrát do stejné řeky, pak o sifonech v téhle krasové oblasti to platí rovněž. Některé po čase zaniknou, nové vznikají. Vyplatí se dát si pozor. Často vzpomínám na své mrtvé kamarády vodáky i na ty, kteří tu na světě musí žít bez nich.

Tomáš Garlík