Pořízení lodě je radostná událost. Vybíráte, těšíte se, zkoušíte. Koupíte či vám loď někdo věnuje. To konce našich lodí bývají poněkud chmurnější…
Reklama
Dřevěnou žebrovku pokřtěnou Či-že-by si pořídil v roce 1929 můj pradědeček společně s mojí babičkou.
Vodácké stanování 1942
Snad ještě vysvětlení jména kánoe. Moje babička, tehdy šestnáctiletá „žába“ na gymnáziu, tajně platonicky milovala pohledného herce a pisálka Jiřího Voskovce. Mnohokrát proto navštívila velmi populární divadelní hru Vest pocket revue autorů V a W. Jméno kánoe upomíná na oblíbenou hlášku z této hry, která se opírala do bombastických oslav 75. narozenin slavného národního spisovatele. Kdy na dotaz Publia Ruky „Kdepak to teď jsme?“ odpovídá Sempronius Houska: „Opět nějaká vlajková slavnost pod námi. Že by Alois Jirásek?“
Vodácký nocleh u Vltavy 1942
Rok 1942 byl pro moje prarodiče hodně náročný, ale i vodácky bohatý. Začátkem května děda s babičkou splouvali Otavu z Písku s koníčkováním do Červené. Na přelomu května a června si dědeček zachránil život odjezdem na Vltavu ke Zlaté Koruně.
Na Lužnici 1942
Začátkem léta 1942 se moji prarodiče vydali na delší plavbu po Lužnici.
Děda na kormidle kánoe 1942
Jeli na těžko – se stanem a další bagáží, kterou prostorná žebrovka Či-že-by hravě uvezla. Lužnice jsou ale tradičně i vrbičky a nějaké to prodírání, takže splouvání s plně naloženou kánoí není občas nejsnadnější.
Vodácké prodírání na Lužnici či Koštěnickém potoce na kánoi Či-že-by
Pokud se vydáte na Rozvodí po Staré řece, musíte přeplout i rozsáhlý volej našeho největšího rybníka Rožmberka.
Splouvání Lužnice vede i po rybníce Rožmberk
Odpoledne se píchnul stan někam na loučku na břeh a bylo potřeba připravit večeři.
Stanování u Lužnice 1942
Lužnice a Nežárka se, jak známo, spojují ve Veselí, tehdy se to městečko ještě jmenovalo Veselí-Mezimostí. Tam bylo možné i doplnit zásoby.
Pravděpodobně Veselí-Mezimostí z Lužnice 1942
Některé části Lužnice nejsou úplně adrenalinové, to platilo v roce 1942, stejně jako dneska.
Na Lužnici 1942
Při delší plavbě bylo občas potřeba nějaký kousek oděvu přeprat v řece nebo v ní umýt ešus. Někteří místní sedláci myli daleko větší objekty, jak je patrné na následující fotce.
Mytí krav a dalších tvorů v řece 1942
Lužnice má řadu jezů, které bylo nezbytné s plně naloženou kánoí pokud možno citlivě překonat.
Přešupování jezu s plně naloženou dřevěnou kánoí na Lužnici 1942
Část těch jezů Lužnice už na fotkách nepoznáme, ale třeba jez Dobronice u Bechyně na říčním km 20 zůstává charakteristický zříceninou s válcovou věží dodnes.
Jez Dobronice na Lužnici 1942
Cestou po Lužnici pozorovali různé živočichy, i když třeba bobři nebo kormoráni tu ještě tehdy nežili.
Vodácké pozorování čápa na Lužnici 1942
Vltava 1942
Z poklidné Lužnice vpluli do Vltavy.
Vodácké tábořiště 1942
V romantickém kaňonu Vltavy tehdy leželo i několik peřejnatých úseků.
Vltavské proudy 1942
Stanovali na břehu s ohníčkem. Přeplněné letní vodácké kempy, jak je známe dneska, se stánky a reprodukovanou hudbou tehdy ještě neexistovaly.
Táboření na břehu Vltavy v roce 1942
Při plavbě překonávali jezy s funkčními mlýny.
Funkční mlýn v létě 1942
Některá tábořiště měli oblíbená dlouhodobě z předchozích plaveb. Tráva na břehu byla vypasená dobytkem a vysekaná drobnými zemědělci, proto těch kopřiv nebylo tolik, jako na současných řekách.
Táboření s kánoí u Vltavy 1942
Běžnou zastávkou bylo i oblíbené vodácké tábořiště na Sejckém ostrově na Vltavě nad ústím Mastníku.
Vodácké táboření na Sejckém ostrově 1942
Taky měli jednu oblíbenou vyhlídku nad vltavské proudy, kam od řeky tradičně vyšplhali.
Babička nad vltavskými proudy v létě 1942
Kánoe Či-že-by uplula pak ještě spoustu kilometrů. Třeba v srpnu roku 1942 se na ní učily pádlovat děti po rybníku Staňkov. Nebo v roce 1944 prožila dlouhou plavbu ze Staňkova po Lužnici a Vltavě.
Jak skončila Či-že-by?
Ale nic netrvá věčně, ani ta láska k jedné slečně.
V padesátých letech na žebrovce Či-že-by, už v dosti špatném stavu, jezdil můj táta a jeho brácha Petr. Spravovali ji, jak uměli. Na jedné vodácké výpravě po Lužnici v roce 1955 už táta jen seděl za bráchou a plynule vyléval, co nateklo. Pádlovat stíhal jen Petr. Každý večer obcházeli smrky a škrábali smůlu. Rychlost plavby byla nevalná, a tak tu podzimní plavbu skončili na mlýně v Podolsku a zanechali tam kánoi do jara.
Na jaře 1956 pro žebrovku přijel už táta sám. Zjistil, že ji mezitím dobili jacísi vojáci, co tam byli na cvičení. Někdo jí ale upravil do pojízdného stavu tím, že uřízl špičku, nahradil ji překližkou. Táta zkusil, zda kánoe může plout a tak, jak přijel vlakem, na ní odjel po proudu. Bylo mu 15 let a měl s sebou čerstvý občanský průkaz, který tehdy vypadal jako knížečka v plátěné červené vazbě. Na nejbližším jezu pod Červenským mostem se cvaknul. Všechno vylovil a sušil u ohně. Zmáčenou občanku nechal poněkud ohořet, což byl v tehdejším totalitním Československu docela průšvih. S lodí Či-že-by pak doplul už bez problémů do Kamýka (s jedním noclehem) a tam ji ubohou nechal pod mostem... Ale to už se blížila éra laminátek….
A co vaše lodě a jejich chmurné či veselejší konce?
Ahoj Eki