Moje babička Šárka byla v roce 1929 šestnáctiletá dívka. Tehdy se říkalo děvče, mezi trampy též „žába“. Studovala na dívčím gymnáziu v Praze. Víc než hodiny latiny a matematiky lákala její romantickou duši příroda, se svými rodiči a přáteli trempovala a jezdila na kánoi.

Připomeňme, že to mimo velká města nebylo ve dvacátých letech úplně obvyklé. Babička třeba vzpomínala, že kdesi stanovali a přišla se na ně podívat snad celá blízká vesnice, co to tam dělají.

Na Svatodušní svátky 19. a 20. května 1929 splula se svým tátou krásný kus Vltavy a napsala o tom textík, který byl údajně pak otištěn i v nějakých novinách. Je to obdobné tomu, co prožívají naši dnešní háčkové? Třeba by vás ten elaborát, vzniklý před více než devadesáti lety, mohl zajímat.

Z Červené do Prahy po kánoi

Kapka za kapkou padá z šedé, neutěšeně zatažené oblohy. Jako korálky spojují se krůpěje a dopadají na vltavskou hladinu. Mlha na stráních, mlhy v údolích. Kolem nás nejprve tiché zrcadlo vodní, za chvíli však prudké Červenské proudy. Voda stříká, víří a pění se. Kalné jazyky vln šlehají až do obličeje. Naše kánoe proráží se jako šipka a uhání dopředu. Uniká „bourákům“, vyhýbá se vírům, vrhá se do nových proudů, aby se konečně rozjela po hladině vzduté vody nad žďákovským jezem. Míjíme Orlík a Zvíkov, který vypadá tak rytířsky. Dojem spíše podporuje než ruší trampská píseň, doprovázená banjem z neviditelného stanu kdesi na břehu.

Prší. Jedeme dále. Projíždíme jezy, sušíme se na improvizovaném ohništi, zpíváme, ale šedá příroda tlumí pravou jarní náladu. K večeru se jasní. Stráně veseleji vykukují na svět, voda radostněji šumí. Na vysoké skále nad řekou stojí bříza. Sama, hrdě a neústupně. Zapadající slunce ozlacuje její korunu. Neústupný jedinec, symbol i ukazatel. Je to nejsilnější dojem ze dne.

Druhého dne – je to svatodušní pondělí – prožíváme jedno z nejkrásnějších jarních jiter. Sluníčko plně nahrazuje šeď minulého dne. Pod kamýckým mostem zahajujeme den ranní koupelí a k nemalému údivu hotelových pražských „astrachánů“ odrážíme již v šest hodin ráno na zbývající osmdesátikilometrovou túru.

Slunce, vzduch a voda. Stráně s rozkvetlými jabloněmi a se skrčenými chaloupkami se střídají s modrem zasmušilých skal. Projíždíme obávané „Bučily“, při čemž vzpomínáme mladé kolegyně, sportovkyně, která v jejich vlnách právě před rokem našla svůj hrob. Dáváme se nésti proudem. Jsme sami, odříznuti od světa. Náhlé zvuky kostelního zvonu prořízly ticho. Je to volání na hrubou mši svatou. V živohošťském kostelíčku starý zvoník svolává osadníky. Na ostrohu směrem ke kostelu vidíme přicházeti pohřeb. Muzikanti, kněz, vůz tažený dvěma koňmi a dlouhý průvod vesničanů, „vodáků“ i „šífařů“. Dívky v šátcích, dlouhých šatech, jdou odděleně od furiantsky nastrojených chlapců, ustarané ženy vedou za ruce děti a rázovití pantátové končí průvod. Vše je jako stínové obrázky, pouštěné z minulého století na plátno modré oblohy. Jaký kontrast! My dole mladí, volní a veselí, a tam nahoře průvod smrti. Zvláštní, nepochopitelné, tajemné.
Voda letí, Praha volá: Sbohem krásný weekende!

Konec babiččina textíku. Pár fotek z popisované výpravy novou kánoí „Či-Že-By“ je v předchozím článku o roce 1929. Trochu mě zarazilo to vstávání po páté ráno a ten počet kilometrů. Konkrétně Teklý (1947) udává Červenou na 183,6 km a Prahu - Braník na 60,2 říčního kilometru. Až teď mi došlo, jaký byl můj pradědeček, dej mu Melounek nebe, vodácký šílenec. Kdo z vás dělá běžně za dvoudeňku přes 120 kiláků, ať se u mě preventivně přihlásí - bydlím u vchodu do léčebny Bohnice.

Jak jste asi pochopili „astracháni“ nebo paďouři byl dobový trampský hanlivý název pro změkčilé, většinou městské obyvatelstvo, viz též snob. Asi tak něco, co naši současní milí moravští spoluobčané s velkou dávkou mezilidského vcítění označují za „pražáky“. „Bourák“ byl zas nebezpečný kámen.

Babička se pak až do konce života scházela s „děvčaty“ z gymnázia a dalšími kamarádkami z té doby. Její milovanou Vltavu s oblíbenými tábořišti ale pohltily přehrady…

Ahoj Eki