Psal se rok 1965, tátovi bylo 7 let. Prázdniny trávil s rodiči a bráchou na chatě, cca 50 metrů od Lužnice u jezu v Sezimově Ústí. Můj děda v knize, kterou ještě stále má, našel návod na stavbu lodičky – Maňásek. Zlí jazykové tomu říkají, a myslím, že to tak nazýval i můj táta, „PRODLOUŽENÝ NECKY“. Maňáska děda vyráběl v truhlářské dílně u mého prastrejdy. Nedávno jsem se dědy ptal: “Jak se vám, prosím tě, podařilo ohnout ty tlustý a široký prkna ke špičkám?“
Odpověď byla jednoznačná:“ Blbě.“
Pro ty, co Maňáska neznají, vysvětluji, že jde o celodřevěnou loď s plochým dnem. Asi i díky tvaru dna se mu říkalo prodloužený necky.

V létě toho roku tedy začala historie Maňáska. Táta, jeho brácha i můj děda se na loďce vyblbli. Jediný, kdo to úplně neocenil, byl pes Orek, který vodu neměl příliš v lásce. Když náhodou do vody spadl, znamenalo to nejkratší cestou na břeh a tam se ideálně do něčeho či někoho zakousnout. O době, kdy se jako děti plavily na Maňásku, se povídá hodně, ale jedna historka zůstala v utajení před mými prarodiči až do cca 40 let věku mého táty.

Když bylo tátovi 10 let, jel s kamarády na Maňásku od Sezimova Ústí dolů k chatě. Před jezem si, jak říká, hověl, či lenošil v lodi a měl zavřené oči. Proud, který není nijak silný, ho unášel směrem k jezu. V momentě, kdy se tátovi zdálo, že se loďka divně pohnula, otevřel oči a zjistil, že právě přepadl do šlajsny, tedy vlastně letí vzduchem šlajsnou, která je přímo v prostředku jezu. Ve šlajsně, která mimochodem je dneska úplně suchá, nebylo vody moc. Cca pod kolena. Táta při letu dolu vypadl, Maňásek dopadl vedle něho, a proto, že se nikomu nic nestalo. Kdyby jednou u ohně jeho kamarád neřekl: „Tak co, Honzo, už jezdíš jezy i na něčem jiném než na Maňasu?“ byla by tato příhoda upadla v zapomnění.

Čas plynul a po pár letech vzal táta Maňáska na vodu, bohužel na dlouhou dobu naposledy. Přesně uprostřed dna byla puklina, jak dřevo pracovalo a seschlo se. Puklina od špičky ke špičce. Maňásek se uložil do sklípku pod chatu k mnohaletému zimně-letnímu spánku. A to skoro na 20 let. Já na chatu za babičkou a dědou o prázdninách či v létě jezdil jako malý relativně často, než mi volné víkendy zaplnily závody ve vodním slalomu. Pamatuji si, že jsem jako zvědavé děcko, občas na zabití, všechno prolezl. A jak jinak, navštívil jsem i sklep pod chatou. Maňáska jsem tam objevil a pořád se dokola ptal, co je to za loď. Až jednou děda loď opravdu vyndal na denní světlo. Myslím, že chtěl mít od mých dotazů alespoň chvíli klid.

Pamatuji si to jako dneska. Zaprášená, ale krásná, červená z venku, bílá zevnitř. Jen ve dně dlouhá puklina. Děda do pukliny napěchoval nějaký konopný špagát a nějakou koudel. Moment, kdy se Maňásek po tak dlouhé době dotkl znovu vody, vidím jako dnes. Sice i přes koudel a konopný špagát voda prosakovala, ale i tak se na vodě klidně hodinu udržel. A že byl člověk trochu mokrý? Vždyť bylo léto, tak to nevadí. V Maňásku mohly jezdit až čtyři děti, a tak jsme toho se sestrou, bratrancem a sestřenicí využívali. Problém ze začátku byl, že jsme měli jen jedno kajakové pádlo. To děda vyřešil pilkou. A tak jsme měli dvě. Když jel člověk sám, spojilo se pádlo hliníkovou trubkou.

Na další rok vymazal děda puklinu jak z venku, tak i zevnitř sklenářským tmelem, medvědí hovno se tomu myslím říká. Po vymazání jen řekl, že se nám možná budou lepit plavky a že budeme vonět. Nebylo to tak zlé a do lodi prakticky přestalo téct. Občas nějaký ten smrádek zavál, ale tmelu bych to za vinu úplně nedával. My jsme jako děti ještě pár let loď využívali. Pak se zase na chvíli uložila do sklepa k delšímu spánku.

Poslední generace, která zatím Maňáska využívá, jsou děti od sestřenice. Vezmu-li čas od vzniku Maňáska do dnešní doby, jezdí na lodi již čtvrtá generace. Já jen pevně věřím, že to není generace poslední. Uložení v suchém sklepě chrání loď, aby neuhnila, a tím pádem na ní čas nezanechává moc stopy. Maňásek mně každopádně učaroval. Vždy, když prohlížím fotky, jak já, táta nebo děda brázdíme vodu Lužnice, je mi líto, že to tak uteklo. Myslím, že každé dítě nebo dospělý člověk má mít takovou vzpomínku.

Během tohoto roku budu mít kolem baráku vše hotové a pustím se do stavby Maňáska pro své děti, ale také pro sebe. Dle toho, co psal Chobotnice, by to mohla být i zábava.

Viktor