7.9. Boj v peřejích

Dnes nás čeká nejtěžší úsek výpravy. Ze začátku byly peřeje celkem snadné. Pak přišel úsek s velmi těžkou peřejnatou pasáží. Jelikož by průjezd s přeloženými rafty nebyl bezpečný, oba rafty raději koníčkujeme. Naštěstí se kolem břehů dala najít cesta, kterou jsme je spustili po řece dolů do klidnější části za peřeje. Poté se rozmísťujeme s házečkami podél peřejí, abychom zajistili Mařena, který si to na kajaku pěkně užívá. Peřeje jsou stále dosti výživné a obrovské vlny nás mohutně zalévají.

S každým zalitím se s Márou smějeme jako malí kluci a užíváme si to. Asi kilometr před dnešním táborem je druhý velmi obtížný peřejnatý úsek. Tento úsek Mára nechce jet, protože v případě převržení raftu by pro něj plavba s protézou byla riziková, a proto jde s Dášou dál po levém břehu. Druhý raft jede první, pod peřejemi zastavují na levé straně a čekají na nás. Ančí to na kajaku také nechce jet, a tak ji bereme do raftu. Čekal nás velmi obtížný nájezd do dvojité zatáčky, který nevyšel. V první pravotočivé zatáčce nás to natlačilo na levém břehu na obrovský balvan. To jsme ještě ustáli, ale velmi silný proud nemeškal a hnal nás dolů na pravý břeh. Od něj jsme se odrazili a otočilo nás to. Pozadu jsme najížděli do peřeje v levotočivé zatáčce, kde na břehu byl obrovský balvan. Na ten jsme nacouvali a vytlačilo nás to až nahoru. Celý raft byl kolmo z vody, jen špička lízala vlny. Skoro všichni jsme vypadli z lodi, udržel se jen Honza. Pak raft sklouzl do vody a jen taktak se nepřevrátil. Proud nás unášel dál do další obrovských peřejí. Honza mi podal ruku a vytáhl mne zpět do lodi. Bohužel jsem přišel o pádlo a tak jsem v těch obrovských vlnách jen vyvažoval, zatímco on pobíhal z jedné strany na druhou a vyrovnával statečně loď. Pak mi Ančí podala z vody své pádlo a já jsem pomohl rovnat loď. Když jsme projížděli kolem kluků z druhého raftu, začali nám házet házečky. Povedlo se mi chytit až lano, které hodil Háček. Spolu s Honzou jsme jej pevně chytli a kluci nás přitáhli ke břehu. Bereme si náhradní kajakářské pádlo od Mařena a pokračujeme dál. Hledáme místo na tábořiště. Čekají nás opět velmi výživné peřeje, ty už ale zvládáme celkem bez problémů a jsou také docela přehledné.

8.9. Ztracené pádlo se našlo

Dnes je řeka mírnější než včera, ale i tak velmi výživná. Opět si užíváme obrovských vln v peřejích s obtížností do WW III a řeka pořádně valí. Už je také širší, než byla, když jsme začínali pouť po Narynu. Případné plavání by znamenalo opravdu hodně sil. Naštěstí je ale celkem přehledná a nám se daří pěkně kličkovat mezi balvany v řece. Některé peřeje v zatáčkách si pro jistotu předem prohlížíme ze břehu. Všude okolo jsou vysoké hory a nikde ani živáčka. Kolem dvanácté se zastavujeme v místě, kde jsme měli mít původně na levém břehu tábor. Asi tři sta metrů od břehu je dřevěná lovecká chata, u kterých leží několik jeleních paroží.

Pořád přicházejí nové a nové peřeje. Cestou jsem si všiml, že na pravém břehu leží jedno z pádel, které jsme včera ztratili. To nám náramně bodlo, neboť další náhradní jsme neměli a tak Dáša musela pádlovat s rezervním kajakářským pádlem. Jak byla řeka rychlá a v její kalné vodě spousta skrytých balvanů, měla Ančí dnes nějaké ty bojové eskymáky. Pár jich zvládla, pak ale už ubylo sil, a tak se vyměnila s Čendou v raftu. Nedaleko tábora je lovecká chatka, ve které dnes spíme.

9.9. Setkání s vlky

Dnes je volný den. Všude kolem jsou nádherné kopce a příroda a nebe jako vymetené. Mára se opět se svým rybářským náčiním pokouší chytit nějakou tu rybku. Později se k němu přidává Mařen s Ančí a všichni tři jdou proti proudu hledat na potůčku lagunu, kde jistě budou brát. Slunce dnes obzvlášť peče, na obloze ani mráček a je nádherně teplo kolem 25 °C. V táboře jsem zůstal jen já s Petrem, který si dával dohromady podklady pro další část plavby. Taky revidoval naše zásoby jídla. A tak si užívám té pohody. Vyhřívám se na kameni v potůčku a občas si z něj do hrnku naberu průzračně čistou „Aqua mineralis“. Dávám si doušek po doušku a kochám se tím klidem, který nádherně doplňuje bublající potůček. Neskutečný relax.

U ohně pak všichni vyprávěli, co na svých cestách po okolí zažili. Nejzajímavější příhodu vyprávěl Háček, kterému se podařilo narazit na malou skupinku vlků. Asi byli zrovna nažraní, protože si ho nijak nevšímali a jen z zpovzdálí kontrolovali, jestli se k nim moc nepřibližuje. K večeru se začalo více a více zatahovat a vítr zesiloval. V jedné chvíli byl tak silný, že zvedl raft, který byl na řece uvázaný ke břehu. Urval ho z popruhu a vynesl do výšky asi deseti metrů. Asi po dvaceti metrech ho zase pustil, bohužel na řeku. Než jsme se vzpamatovali, tak si raft uháněl dál po řece. Naštěstí se nám podařilo jej dohnat. Nebyl daleko od břehu, a tak pro něj Ježek hopnul do vody.

10.9. Pokračujeme dál po řece

Po snídani balíme věci na rafty a vyrážíme dál. Řeka je opět úžasná, klidnější pasáže střídají peřeje s obtížností WW II – III. Všechny jsou přehledné, bez nějakých záludností a voda opět pořádně valí. Užíváme si obrovských vln a pěkného počasí. Mě a Máru to pořádně v každé peřeji zaleje. Voda je příšerně ledová, ještě že bylo tak hezky. Kolem jedné hodiny odpoledne jsme dojeli k místu, kde měl být přes řeku jednoduchý dřevěný most. Most však asi vzala velká voda, protože o kus dál byla část z něj pohozená na břehu. Zúžení v tomto místě vytváří velmi pěknou peřej, kterou jsme si nejprve prohlédli a během splouvání se pro jistotu ze břehu jistili. Všichni jsme ji bez problému zvládli. Dneska se během pádlování podařilo zlomit pádlo Čendovi. Než jsme udělali večeři, vyřezal Čenda zkušeně z větve kolík a tím ho opravil.

11.9. Následuje nesjízdný kaňon

Řeka je v tomto úseku klidnější, většina peřejí je maximálně WW II a skály se pomalu přibližují více k řece. Byla zde i jedna obtížnější peřej, kterou jsme si nejprve raději prohlédli. Nebyla nikterak záludná, ale muselo se v ní kličkovat mezi balvany. Když jsme se pak blížili ke kaňonu, podařilo se nám ve skalách spatřit obrovské orly. Nádherní ptáci. Plachtili si nad těmi mohutnými skalami jako nic. Samotný kaňon je pak po většinou klidný, sem tam se najde lehčí peřej. Je to ale pěkná podívaná, zejména na vysoké skály tyčící se nad kaňon. Kolem patnácté hodiny kaňon opouštíme a o kousek dál končíme na levém břehu nedaleko boudy, kde měl sídlit správce parku (ranger). Potřebujeme po něm, aby nás na koních převezl přes hory za nedaleký kaňon, který je nesjízdný. Bohužel zde ale nikdo není, a tak zatím stavíme na louce stany a čekáme. Mezitím se jdeme projít na začátek nesjízdného kaňonu. Ten začíná opravdu těžkou peřejí. Večer už se ranger vrátil a Petr s ním domlouvá, že zítra ráno spolu zajedou do vesnice a přivezou koně. My ostatní budeme mít opět volný den. Večer jsme u ohně poslední lahvinkou symbolicky zapili narozeniny obou Marků.

Pokračování v pondělí ...

Martin Tomaško