Re: Pil jsem, Václav, 9/18/2020 12:46 AMDalší letošní zážitek z Chorvatska spojený s pitím vody. Nad obcí Svatý Filip a Jakov je pahorek, vyprahlý, kamenitý, jak už to tak v Dalmácii bývá. Na jeho vrcholu je "rozhledna", což je klasická "špačkárna", či jak se říkalo takovým těm pozorovatelnám na hranicích za boleševismu. V Chorvatsku možná pozůstatek čtyřleté války v devadesátých letech. Vyrazil jsem tam sám jedno dopoledne. Bez vody. Jak jsem stoupal, slunce čím dál více pražilo,pot ze mně stékal v proudech, jazyk se lepil na patro.Znejistěl jsem:"Co když to tu se mnou šlehne z dehydratace?" Když jsem šplhal po žebříku na pozorovatelnu, trochu se mi třásly ruce kluzké potem. Nahoře byl kromě potrhané chorvatské vlajky, starých novin a křesílek též kanystr s vodou. Bůhví jak starou, teplou, určitě plnou zákeřných bakterií... Připravenou přesně pro nezodpovědné jedince mého typu. Jako KPZ, nejvyšší pomoc v nouzi. Neváhal jsem, lačně se nalokal té zteplalé břečky, která se právě stala nebeskou manou, a ještě si ji nalil na hlavu... Dolů se mi sestupovalo výrazně radostněji. Byl jsem zachráněn. Bez následků.
Kdysi před více než třiceti roky na bulharském Pirinu. Dlouhé hodiny jsme stoupali do šíleného kopce. V čutorách omylem zbytky rakije, ale téměř žádnou voda. Vpřed nás hnala jen zoufale vykonstruovaná vidina, že nahoře něco poteče. Seděl tam bača hlídající horské ovce, který nám - čím dál vyprahlejším - sdělil, že potok je vzdálen další hodiny chůze. Mátožně jsme se vlekli naznačeným směrem, když kamarád odhodil krosnu a s křikem běžel vpřed, jako když ho uštkla tarantule. Pak jsme to uslyšeli taky. Božské zurčení horského potoka. Beželi jsme k němu jak horkem šílené stádo krav, lehli si na břicho a pili, pili, pili...Nejsladší voda, jakou jsem kdy pozřel.
Zážitek na celý život nemusí být pozitivní, ani sterilní, hlavně, když je silný...
