Raft.cz

Tisk z adresy https://rivers.raft.cz/Clanek-Recko-2003---II.aspx?ID_clanku=1699

Balkán v 10 dnech: To nej z Řecka

published: 7/7/2015

Klub Larse Heletága to vždycky táhlo na jih. Letošní volba padla na Řecko. O tom, jak strávit týden v Řecku ve společnosti jehněčího, salátů, sýrů a taky místního vína, jsem měl poměrně jasno. Moje představy o tom, jak týden v Řecku „propádlovat“ ovšem už moc konkrétní nebyly. Jak to tedy s tím pádlováním v Řecku dopadlo?

Reklama

Ve čtvrtek 7. května 2015 se v Praze schází 16 pytlů s hydrem pro 15 kajakářů a jednoho singlíře. Všechno skládáme do dvou dodávek a vyrážíme na noční přejezd do italského přístavu Ancona, odkud nám druhý den jede trajekt do Řecka.

Sypeme z Mareiteru po Rio Mareta
Sypeme z Mareiteru po Rio Mareta

Pádlování s prázdným žaludkem? Rio Mareta

Cestu na trajekt si chceme zpestřit spláchnutím jihotyrolského potoku Mareiter Bach / Rio Mareta. Na trajekt zbývá ještě asi 500 km a nechceme tu moc otálet. Necelých 5 km sypajícího potoku bez vracáků s cca 30 menšími nebo většími (1,5 metru) skoky proto splachujeme i s dvěma krysami za necelou hodinku. Nasedli jsme v obci Mareit (tady pozor na úpravy v korytě, bagr nad naší nasedačkou vyrobil sifon z trubek, který tu asi chvíli vydrží), končili kousek nad Vipitenem u hasičského cvičiště.

Pádlování ve stínu platanů? Langafsas

Časová rezerva, o které jsme si ráno mysleli, že máme, se najednou někam vypařila a cestou na trajekt kolem Bolzana a San Marina docela pospícháme. Vše ale končí jak má, odpoledne se v Anconě naloďujeme na 14hodinovou cestu do řecké Igoumenitzy. Po vylodění, cca hodinu jízdy od přístavu směrem na město Ioannina, nás čeká první řecká řeka – Langafsas. Na vodu nasazujeme u Haravgi, končíme po necelých 12 km při ústí do řeky Kalamas. Říčka o obtížnosti WW I-II neurazí, ani obzvlášť nenadchne. Pro nás je zajímavá hlavně tím, že, jak se později ukáže, jde o jedinou řeku bez krysy pro naši výpravu. Na posledním půlkilometru řeku lemuje moc pěkná platanová alej, takže ten tekoucí volej na konci ani nevadí.

Schovka před sluníčkem – Langafsas
Schovka před sluníčkem – Langafsas

Styx nebo Acheron?

Aby to vodáci v Řecku neměli zbytečně jednoduché, spousta místních řek má pro jistotu hned dva názvy – starořecký a novořecký. Snadno se vám tak může stát, že nasednete třeba na Acheron a zjistíte, že vlastně pádlujete po řece Styx ze starých řeckých bájí. Nebo že na ní spíš drhnete, protože moc vody tentokrát nemá. Nasedáme (a vy tu budete nasedat taky, Acheron teče hlubokou soutěskou, která se s kajakem nedá opustit) u mostu nedaleko Seriziana s pěknou večírkovací loučkou.

Styx moc vody nemá
Styx moc vody nemá

Malá voda v kaňonu Acheronu je skoro pravidlem. Pokud hodně neprší, je třeba počítat s tím, že první 2/3 soutěsky naberete v kaskádách nějaké šrámy na plastu. Po necelém kilometru od startu se původní luční potůček sevře do soutěsky se spoustou WW III kaskád. Kaňon vydrží skoro až k vysedačce ve Glyki (cca 12km). Po cca 3 hodinách plavby je potřeba vlevo přenést sifon (poznáte podle napůl zříceného domku a mostku na pravé straně).

Kudy, Bosáku, kudy?
Kudy, Bosáku, kudy?

Pod sifonem je vody dost

V sifonu zmizí doslova celá řeka, lodě dáváme na vodu po cca 200 metrech. Pod sifonem je několik vyvěraček a vody je najedou dost. Cca kilometr před vysedačkou se údolí otevírá a my v kajacích projíždíme kolem otevřených kavárniček. Bohužel bez EURa v kapse. V každém případě počítejte na průjezd kaňonem s minimálně 5 hodinami jízdy. Hodně se prohlíží a s přenášením a případným lovením to rozhodně není výlet na dopoledne!

Pravý řecký večírek? Jedině u Vangelise!

Po Styxu nás čeká přejezd do vesničky Christi. Dopředu jsme se ohlásili Vangelisovi – „výčepnímu“ v místní taverně. Heletágové tu nejsou poprvé, ostatně v hospůdce visí české vodácké kalendáře a vzhledem k tomu, že se na náš večírek přišla přidat půlka vesnice, české vodáky tu asi už znají… Christi se tyčí přímo nad nasedacím místem na Kalaritikos, který nás čeká. Dnes asi žádné drncání nebude. Kalaritikos má velmi, velmi slušnou vodu. A taky slušně sype. Oblékáme se u mostu a když od Guliho přiletího otázka „kdo se nebojí?“, nezbývá mi než hodit kajak na rameno a spolu s dalšími třemi pádlery si vynést loď něco přes kilometr proti proudu.

Drobně prší a my jdeme do hydra - Kalaritikos
Drobně prší a my jdeme do hydra - Kalaritikos

Guliho trojka…anebo spíš čtyřka?

Většinu cesty jdeme podél vody a obtížnost řeky pozvolna stoupá. Posledních 500 metrů nevidíme, protože se cesta vzdaluje od břehu. K nasedačce to jde nějak víc a víc do kopce. Když se trochu opláchneme od potu a zašprajdujeme se, Venca se ptá Guliho na obtížnost.
„Je to taková WW IV-,“ odtuší Guli a já začínám váhat, co tu dělám. Od doby, co jsem u Heletágů, mě všichni krmí pojmem Guliho trojka. Cokoliv, co jde jen teoreticky projet hlavou nahoru, podle všech legend a historek Guli vždy označí za trojku – snad včetně Niagáry. Začínám váhat, jenže Guli mezitím prohlásí: „Líbo, zametáš.“
Ostatní odrazí od břehu a mě jako poslednímu nezbývá, než se pustit za ostatními kajaky.

Tady už to tolik nesype. Horní Kalaritikos, jedna z lehčích pasáží.
Tady už to tolik nesype. Horní Kalaritikos, jedna z lehčích pasáží.

WW IV v mlze!

Začíná to opravdu s kopce. Rychlá voda, nepřehledné a přesazené průskoky mezi balvany. Taková (celkem výrazně) těžší Otona na Soči, jen je to mnohem rychlejší, technická místa jdou hned za sebou. Ještěže startujeme za deště a hned na začátku se mi mlží brýle, takže první kilometr jedu za permanentního mlženého oparu. Vůbec nic nevidím a nestíhám se ani bát.

U mostu se obtížnost z Guliho čtyřky snižuje jen na Guliho trojku a tak se k Václavům, mě a Martinovi přidávají další Heletágové. Následuje cca 12 km rychle tekoucí a zábavné vody, brzy sevřené do dalšího krásného kaňonu. Ještě před kaňonem jsme raději přenesli kolmý jez s malým vývarem – v koruně byly dráty, kolem kamenů pletivo a to se rozhodně nikomu riskovat nechtělo. Řeka v soutěsce dál pěkně sype, prostřelujeme válečky a kličkujeme spoustou technických míst. Pak se soutěska na pár set metrů otevírá a Kalaritikos se i s partou českých vodáků vlévá do řeky Arachtos.

Ne ne, tenhle jez nejedem.
Ne ne, tenhle jez nejedem.

Kalaritikos a Arachtos – top pádlování v Řecku

Pokud si někdo na Kalaritikos netroufá, může nasednout právě tady. I Arachtos stojí za to. Obtížnost se snižuje jen mírně, na WW II-III. Správní vodáci si navíc dokážou obtížnost zvýšit i sami a Lenka se rozhoduje pro (naštěstí celkem bezpečné) laškování s padlým kmenem. A pak si pěkně zaplave. Osvěžení přišlo určitě vhod, vždyť pádlujeme už asi 20 km a konec stále v nedohlednu. Porci kilometrů na Arachtosu nakonec zarovnáváme na 10 a spolu s 13 na Kalaritikosu jsme si dnes zajezdili opravdu slušně. Končíme nalevo za zbytkem historického mostu v Plaka, který vzala únorová povodeň. V kostce - Kalaritikos a Arachtos byly pro mě osobně rozhodně perly zájezdu.

Arachtos v soutěsce místy zpomalí, dá se fotit.
Arachtos v soutěsce místy zpomalí, dá se fotit.

Hezká kavárnice, ošklivé pohledy

Odpoledne jsme nabrali směr Ioannina. Velké, hezké historické město. Kluci míří do nejbližšího podniku obdivovat místní kavárnici, já se vydávám ulovit pohled pro babi. Pohledy ovšem nic moc, a protože se v Řecku prakticky nedají sehnat známky (neprodávají se mimo poštu, která má velmi řeckou otevírací dobu), babi bude mít tentokrát smůlu. Na čekání do rána na otevření pošty nebyl čas, druhý den nás totiž čekal Voidomatis.

Vyrážíme do kaňonu Voidomatisu.
Vyrážíme do kaňonu Voidomatisu.

Po způsobu nepálských šerpů

Lodě z aut sundáváme ve vesničce Vikos. Trochu se divíme, že jsme na kopci a nikde tu není žádná řeka. Když se ukáže, že nás čeká 3 hodinové snášení lodí do kaňonu s převýšením skoro 300 metrů, divit se přestáváme a polovina výpravy taky přestává sundávat lodě z aut a navazuje je zpátky.

Pot z nás jen stříká.
Pot z nás jen stříká.

Nakonec nás do kaňonu Voidomatisu sestupuje osm. Někdo hodí loď na rameno, já si nakonec dávám Raptora na hlavu a záda (ramena pěkně vklouznou do límce a člověk má alespoň jednu volnou ruku na utírání potu na čele. Uff. Do kaňonu řeky netaháme pitnou vodu. Každé kilo je teď znát a Voidomatis má tak čistou vodu, že ji všichni pijeme rovnou z koryta.

Voidomatis - Ivana v Labyrintu.
Voidomatis - Ivana v Labyrintu.

Po sestupu do kaňonu a vydýchání nás čeká 11 km pádlování nejdříve WW II- III s kaskádou Labyrint o obtížnosti III+. Zhruba v polovině cesty se obtížnost o stupeň sníží. Celou dobu opět jedeme ve špatně přístupném kaňonu. Jak moc špatně přístupném – o tom se vloni přesvědčili vodáci z článku Kámen na Voidomatisu, dáváme si proto dobrý pozor. Kolem kamene (je odhadem 1,5 km pod nasedačkou) jedeme zprava bez potíží a končíme u obce Kleidonia. V šesti se ještě pouštíme do jezu u konce dnešního pádlování, protože se nám nechce nosit lodě přes most plný kozích bobků.

I Řekové pádlují

Řecká část výpravy se po Voidomatisu pomalu chýlí ke konci. V Konitse doplňujeme zásoby (já znovu neúspěšně sháním poštovní známku). Dáváme kávu, a když paní kavárnice zjištuje, že jsme vodáci, nosí nám postupně asi 30 pohárů ze slalomových závodů, řecké „hydromagazíny“ a pomocí posunků a náznaků angličtiny vysvětluje, že její manžel je taky kajakář a že se máme stavit večer na lahvinku retsiny. S díky (a těžkým srdcem) odmítáme, ještě ten den přejíždíme do Albánie zjistit, jestli řeka Lengarica kvůli stavbě přehrady definitivně nezmizela z mapy.

Libor „Líba“ Procházka, kajakářský klub Larse Heletága




Další kapitoly:


 
 


Facebook Facebook   RSS - články a novinky RSS 2.0 Email na redakci serveru raft.cz Chcete psát články pro raft.cz? Trička a mikiny raft.cz O raft.cz
Uvedené texty mají pouze informativní charakter. Vodácký sport je potencionálně nebezpečný a vždy je nutné posoudit zobrazené informace dle aktuální situace.