Kupodivu stihneme i ranní koupel, sbalit usušený (!) stan a nachystat jídlo na cestu. V 8 nastoupit do autobusu, protože tak nám bylo včera stanoveno. Snídáme až v autobuse a spěcháme k dnešním problematickým hranicím.

Jako trénink máme už v 9 hranice litevsko–lotyšské, které úspěšně opouštíme už v 10 h. A to i s prohlídkou psem - labradorem, který ty drogy prostě nenašel.

Po probenděné noci všichni spí, ale Lotyšsko se jeví jako mírně opuštěnější a lesnatější a co do povrchu silnice hrbatější verze Litvy. Rusky se zde člověk navzdory bizarnímu jazyku s diakritikou domluví asi všude (ptali jsme se na cestu), ale ani jeden nápis nikde není azbukou – to spíš anglicky. Prostě se rázně a asi s úlevou od toho velkého bratra odpoutali.

Lotyšsko projedem ani ne za 4 hodiny a máme před sebou očekávané lotyško–ruské hranice. Začínají opět dlouhou frontou kamionů, kterou v protisměru, jak je tady zvykem, předjíždíme a stavíme asi na 12. pozici mezi osobní auta k první závoře. V nechutném horku takhle vydržíme skoro 3 hodiny naštěstí vylezlí z autobusu a odměnění zmrzlinou za 50 centů.

U této první závory zatím vše probíhá dobře, pustí nás k lotyšské celnici, kde po asi hodinových průtazích projíždíme k ruské závoře č.1. Tam se vyskytuje problém, který vypadá vážně: naši řidiči by měli mít pracovní víza, protože jedou do Ruska pracovat a ne turistovat. (Rozdíl v poplatku je nezanedbatelný – je sice na 1 roku, ale stojí asi 8.500,- Kč oproti turistickému vízu, které je na 3 měsíce za 1.600,- Kč.)

Po asi 1 hodině nás nicméně za závoru pouštějí a my zastavujeme na ruské celnici. Po další asi 1 hodině se propracujeme na čelní pozici pelotonu. První - fialová dáma projde autobusem a vybere pasy a zatím vše probíhá dobře. Druhá – zelená už odhaluje dříve avízovaný problém a vidí ho jako nepřekonatelný. My už se vidíme, jak jedeme domů nebo čekáme, až v pondělí někdo vyřídí řidičům víza a doveze nám je sem. Pak se ale ona nějak ustrne. Jarda ji totiž vysvětluje, že tentýž problém měl před týdnem jiný autobus, a proto se ptali v Česku na ruské ambasádě, kde jim řekli, že nic takového není třeba a žádné vízum nevystavili. Ona řekne, že jí za 1 hodiny končí služba, a my to musíme stihnout ještě v její směně. Nastává bleskový výsadek, kdy musíme všechno vytahat z autobusu, donést to do odbavovací haly, protáhnout turniketem, kde to rentgenuje všechny nože, pušky a granáty, které vezeme. Sami musíme projít „pípací“ bránou, všechno opět bleskem nacpat do autobusu a další asi 1 hodinu čekat, než hoši vyřídí nějaké další žluté, bílé a jiné důležité papíry. Pak nás FAKT vypakují – k další závoře. U té zaplatíme nějaký poplatek za silnice a hurá! ... k další závoře, kde nám řeknou, že ten poplatek jsme zaplatili špatně, a že nás dál nepustí. Už nevím, jestli jsme je uplatili penězi, pivem nebo je někdo ukecal, ale i tato závora se nakonec zvedá a my vjíždíme do země, kde zítra znamená snad někdy, ale rozhodně ne zítra.

Rozdíl je vidět brzo – silnice jsou hrbatější, domy ošuntělejší, venkov zanedbanější, vidět jsou zde na venkově hlavně starší lidi. Vesnická architektura je bližší tomu, co je známo z Mrazíka. Jako stavební materiál převažuje dřevo. Domy jsou asi roubené, ale zvenku opláštěné prkny, v horším případě jen obité lepenkou. V některých zřejmě více prosperujících místech jsou ale některé domky pěkně barevně natřené a viditelně opečované včetně zahrádek, stromů, políček. Vybavení vesnice připomíná naše 60.léta – jeden poloprázdný „magazin“, asi někde nějaká hospoda, která nebyla vidět a někde i rozpadávající se pomník rudoarmějcům, pětiletce nebo Leninovi. V Rusku si posouváme hodinky o 2 hodiny dál, rázem je 1 9 večer, ale světlo nám díky nakloněné zemské ose svítí až skoro do půlnoci. Po mých žadoněních o vodní plochu stavíme na kraji nějakého městečka u široké a velmi tekoucí řeky. K obveselení místních obyvatel se zde většina z nás noří do snesitelně teplé a úplně hnědé, přesto průzračné vody na Adamy a Evy (jak jsme si už zvykli). Barvu prý způsobuje mangan a železo z močálů, kterými řeka někde nahoře začíná.

Dál jedeme na Petrohrad, má to trvat asi 8 hodin, které se nám ve videu pokusí ukrátit nejprve nějaké slovenské raftování na Altaji (inspirující?) a pak děsný thriller Vraždy podle Jidáše, u něhož v uličce usínám.

Eva Soukupová