29.srpna, Virginské vodopády, Čtvrtý kaňon, Figure 8 Rapid.

Tak dnes tedy přenášení - portáž. Je slunečno a poměrně teplo. Vyspinkaní, začínáme tahat bagáž až v jednu odpoledne. Máme loď, dva pytle a dva kýble. Od tábořiště vede lesem dřevěný chodníček, což využívá Zbyšek a loď po něm táhne. To mi nijak neladí s jeho jindy něžným přístupem k lodím. Já střídavě poponáším oba pytle a kýble. Chodníček asi po kilometru končí nad srázem nad řekou, dál je kamenitá stezka a serpentiny k řece. Zbyšek táhne dál, já přenáším pytel, kýble a pak další pytel, takže všechno absolvuji třikrát. Shora vypadá řečiště hrozně hluboko. Skupina z Calgary tu už sedí u vody a zřejmě mají instruktáž. Sedí v kruhu a jeden z vůdců jim vysvětluje, kde a co mají na lodi udělat. Mají odrazit proti proudu, přetraverzovat k levému břehu, aby minuli nějaký kámen na opačné straně řeky. Ten tam není, je pouze v průvodci, vzala ho asi voda.

Celá jejich příprava odpovídá přesně jejich přístupu k bezpečnosti, pro nás je to přespřílišná opatrnost. Dvě z lodí mají spojené jako katamaran, kde na špičce jedné z nich sedí naše Babička. My se po jejich předpisovém odjezdu samospoušťujeme s vodopádem v pozadí a pak, navzdory příručce, vyjíždíme řeku proudnicí. Celé přenášení nám trvalo tři a čtvrt hodiny.

Pod vodopády začíná „Čtvrtý kaňon“. Řeka je teď sevřená na obou březích skalami, na vnitřních stranách zatáček jsou kolmé stěny až do vody. Projíždíme četné peřeje s velkými vlnami, není kudy se vyhnout, musíme zastavovat a vylévat. Za krátkou dobu dojíždíme „naši“ skupinu. Chodí po pravém břehu, mávají na nás…

Chyba! Pozdě zjišťujeme, že jsme ve Figure 8 Rapid, („Osmičková peřej“) též nazývaná Hell‘s Gate – (Pekelná brána), možná nejkritičtějším místě naší cesty. Celá řeka buší kolmo do skály a nemá kam plynule odtékat. Část vody se vpravo stáčí do velkého víru, část je u skály hnána ke dnu a vyvěrá v „tišině“ vlevo za ostrohem skály mohutnými koly. Přímo doleva, po proudu dolů, odtéká jen voda těsně u skály a asi pouze na povrchu. Lešek by to hodnotil, že je to vošajstlicht. To je podívaná!

Zanedbali jsme sledování kilometráže (tu vepředu zásadně nečte Zbyšek) a vletěli jsme do toho jako telata. Hlavně, když se posmívám jejich opatrnosti! Při pohledu na tříštící se vodu o skálu (vlevo za skálou jsou vracáky, ty ale nevidíme), rychle a pokorně stáčíme vpravo do velkého víru a přistáváme u břehu. Zbyšek nadhodil něco o přenášení, předstírám hluchotu.

Na břehu už se připravují k proplutí lodě ze skupiny. Technika je následující: vyjet proti proudu u pravého břehu dostatečně vysoko, přetraverzovat řeku až vlevo ke skále, otočit po proudu, projet vysoké vlny v proudnici a dostatečně včas “ulomit” vlevo do vracáků a vývěrů. Hlavně se nenechat navalit na tu čelní skálu a do vracáku vjet s dostatečným náklonem. Nastavit břicho. Tenhle termín se hrozně líbí Zbyškovi. Neznal ho, píchal většinou jen hladkou vodu a zamiloval si ho. Mezitím po jedné lodi sjíždí “naše” skupina. Do vracáku vlevo se jim to nedaří, dojíždějí téměř až ke skále. První plavidlo – katamaran jede s naší Babičkou. Další loď jede přímo na skálu a až v poslední chvíli se jim podařilo zahnout doprava do víru, musejí to tedy zopakovat ještě jednou. Naštěstí to zvládli všichni. Osvědčilo se mi před sjížděním nějakého obtížnějšího úseku příliš neotálet a nemudrovat. Kouknout, zhodnotit a jedem nebo nejedem. Váhání vede jen k nervozitě a ta je nanic. Teprve později jsem si uvědomil, proč se to tu jmenuje „číslice 8“. Dva kruhové víry vedle sebe tak shora vypadají jako osmička.

Jedem. Oblékáme si (poprvé) plavací vesty, nedáváme špricku. Částečně z lenosti, částečně z proto, že se z ní při cvaknutí špatně vystupuje. Klekosed. Přetraverzovali jsme k protějšímu břehu, točíme a proudnicí splouváme. Vlny jsou opravdu vysoké a strmé. Strana jedné je dlouhá asi jako půlka naší lodě a tak, když je Zbyšek dole a já nahoře, tak ani nedosáhnu pádlem do vody. Tohle je tedy velkolepé pohoupání. Samozřejmě dostáváme přes špičku příděly vody. Ulamujeme do vracáku, (nastavujeme přece to břicho!), ty vývěry jsou nepříjemné, nemá to vlastně nějaký kloudný směr a okamžik se tam klikatě potácíme. Cvaknutí tady by bylo nepříjemné. Nemůžu odhadnout, kam bychom splavali. Asi nikam, nemá to odtok, voda má různé směry, vaří zespodu. Dojeli jsme za skálu vpravo, kde už jsou shromážděni všichni ze skupiny, a kde jsem měl dojem, že tam možná čekali s případnou pomocí, jak dopadnem. Jestli ano, tak to bylo od nich hezké. Musíme vylejvat dost vody. Byl jsem tímto úsekem tak zaměstnán, že jsem úplně zapomněl na focení. Jsem špatný fotoreportér, nemám ani jednu fotku, sakra.

Slušné tábořiště nacházíme na pravém břehu už po pár kilometrech. Zbyšek staví stan kousek dál od břehu na černém písku, blíže řeky jsou valouny, je tu všude dost dřeva. Při večeři uctíváme dědkův kotlík tím, že v něm vařím čaj. K večeři kolínka a lanšmít. Pro mne navíc se smaženou cibulkou, kterou Zbyšek nerad. Na tábořišti je dost dřeva, je zde “pláž” z tmavošedého písku, u břehu hezké valouny. Zpětně přemýšlím jak by to dopadlo, kdybychom se na Figure 8 Rapid cvakli, jaké by byly možnosti a nevychází mi nic veselého. Záleželo by na tom, kolik by bylo v loďácích vzduchu, aby udržely loď nad vodou. Jestli by se nám podařilo ji vymanit z toho víření a kroužení vracáku pryč dolů po proudu a jestli bychom ve vodě nezatuhli. Dnešní den byl slušný na zážitky i na scenérii.

Honza (Kimbo)