aneb
Lehce nostalgické čtení o tom, co všechno nese voda

Havaj. Slunce ozařuje nekonečnou hladinu Tichého oceánu, která několik stovek metrů před pláží ožívá a zvedá se do vln. Ty se řítí k pobřeží a lámou se v divokých zpěněných hřebenech. V místech, kde se mořská hladina probouzí, křižují sem a tam svalnatí plavci ležící na surfovacích prknech a čekají. Základem jejich umění je vyhlédnout správnou vlnu, která je donese až k pobřeží, chytit se na jejím svahu a řítit se ve vztyčené poloze těsně pod hřebenem vlny, unášeni její silou a prožitkem z adrenalinové jízdy. Ze břehu je sledují opálené krasavice v miniaturních bikinkách popíjející vychlazený cocktail. Celou scenérii dokreslují všudypřítomné mňoukavé zvuky havajských kytar podmalovávající hřmění mohutných vln.

Plaveč. Slunce nebývale pěkného říjnového dne prohřívá prázdné náměstíčko před domovem seniorů. Zde se schází několik málo z těch, kteří krátké oznámení na www.raft.cz o tom, že 2. října 2011 poteče po určitou omezenou dobu Jevišovka, nejen četli, ale i uvěřili a hnuli sebou. Není jich mnoho. Maminy soukají svá těla do úzkých neoprénů, starostliví tátové počítají věci na vodu a starají se, aby zanechaná auta byla zamčena. Hýkající mládež se cpe chleby se sádlem a vzápětí všichni skákají do přecpaných aut, která mají za úkol dovézt tuto směsku na start splutí do Jevišovic. Říčka pod mostem je doposud prázdná. Z ampliónu na návsi se ozývá dechovka.

Jevišovka je nádherná dvojková říčka v překrásné krajině nedaleko Znojma. Vodácky je využitelná dík malé přehrádce nad Jevišovicemi, ze které vodáci (nyní Ondra Antoš ze Znojma) za vzácného pochopení Povodí Moravy, a.s., tu a tam propašují nějaký ten kubík do sedmnáctikilometrového koryta. Setkáte se v něm se vším, kromě nudy. Přehrada na Jevišovce je tak malá, že je pro ni každé vypouštění takřka existenční záležitost a voda se dá pouštět pouze tehdy, když se tamější chataři a rybáři koukají jinam (po houbách anebo po pěkné sousedce).

Nástup na vodu je z loučky kousek pod hrází. Startuje se zhurta: hned po startu následuje dlouhý sešup končící kohoutem, který vás v lepším případě zkoupe, v horším zvrhne. Jako na Hameráku počítejte s tím, že dál pojedete mokří. Říčka široká do deseti metrů teče velice svižně a hned je zde první jez. Šikmý váleček pod ním není radno podcenit, i když nebezpečný je jen pro opravdové nešiky. Následuje úsek ve velice zarostlém úzkém korytě v rychlém proudu: další past pro váhavce a neználky. A co by dup nádherný kamenitý úsek v úzkém údolí s velkým spádem, náročný na rychlost rozhodování a umění hejbnout s lodí před skálou anebo balvanem vynořivším se náhle z vlny.

Pak řeka trochu zvážní a nabere svou další podobu: rychlý proud s vlnami a meandry vymetající plavce častými větvemi a stromy v řečišti. Zapeklitým místečkem je rozbitý jez u Venclova mlýna: objíždí se průrvou vlevo a v peřeji bývá podle vodního stavu válec, který dokáže sežrat kajak. Strom přes řeku, který byl hned za touto peřejí tam již (bohužel) není. Následují ještě dva jezy většinou sjízdné (ten druhý dík balvanům pod spádovou deskou nejlépe na půjčené lodi), a již se blížíme k Plavči, kde u mostu vystupujeme. Celé splutí je dvouhodinová záležitost, plujete-li bez havárií a společenských či obžerstvovacích pauz.

Naše říjnové splutí mělo nastavenu laťku ještě výš. Přehrádka pouštěla vodu jen od deseti do půl dvanácté a čtyři a půl kubíku místo obvyklých šesti. To znamenalo jako při surfingu odhadnout rychlost a sílu vlny v úseku sedmnácti kilometrů, zvážit charakter toku v jeho různých částech (balvanitý úsek, meandry), odhadnout vlastní rychlost a hlavně správný čas odražení na vypouštěnou vodu. Někdo odhadl, že vypouštěná voda skýtala zhruba sedmikilometrový splavný úsek, který se pohyboval korytem, a v němž nám bylo se pohybovat: Nepředjet jej, ani nezaostat. Naštěstí byl počet účastníků splutí malý, takže se každý mohl rozhodnout a pohybovat podle sebe. Zmenšený průtok byl znát častějšími kontakty se dnem a kameny, ne však menší rychlostí proudu. Některá místa byla změněna: v úsecích jindy zatopených se objevily kaskádové sešupy, jinde zase chyběly vlny, na které jsme v těch místech byli zvyklí. Nevyhnutelně jsme se časem dostali na čelo vlny. Voda zhnědla a zhoustla. Proud kolem nás unášel špalky a velké otáčející se větve, což byl ten pravý čas na krátké opuštění řeky a počkat na břehu na vodu. Všichni splouvající se setkali nad jezem ve Vevčicích zhruba v polovině plavby. Příjemná loučka, sluníčko spíš srpnové než podzimní, zobka, napitíčko, poznenáhlu přibývající voda, a nebylo nás dohromady víc než dvacet. Prostě paráda.

A pak již opět vybrat si své místo na vlně, odrazit, a plout tou nádhernou prosluněnou řekou se zlátnoucími listy na stromech okolo. Řekou, která rozdávala všechnu svou krásu před tím, než přijdou podzimní plískanice a ticho zimy.

Naposled jsme čelo vlny dojeli asi kilometr před Plavčí. Špalky a větve zůstaly někde cestou, a tak jen poznenáhlu ubývalo vody, která se stávala čistší a průzračnější, až se řeka změnila v soustavu malých jezírek oddělených zčeřenými proudy. Už se nám nechtělo přerušovat plavbu a čeka. Nechali jsme tedy vodu za sebou a pluli a bidlovali původní řekou, jak se dalo. A pak jsme viděli Plaveč a silniční most, na kterém seděli staříčci a stařenky z místního domova, a čekali, kdy přijde voda a co jim přinese za podívanou do jejich každodenně stejného života.

A vlny už nehučely, léto bylo za námi a bylo ticho.

Vladimír Hejtmánek