Sedm a půl hodiny čekání na ukrajinsko-rumunském hraničním přechodu uběhlo co by dup a naše dva expediční vozy (Tranzit a Fabia, poznáte je již zpoza rohu podle urvaných výfuků) míří přes Rumunsko do oblasti Marmarošských hor. Z jejich svahů pramení řeka s kosmopolitním názvem Vaser (v domorodštině Apa), což značí Voda, a my si umínili, že ji jako správní vaseráci (česky vodáci, rumunsky apáci) musíme splout. Vaser není dík oblíbenosti rumunských řek u vodáckých cestovek i individuálních vodomilců neznámou řekou, přesto však věnujeme několik řádek a informací následovníkům, kteří mají splutí této řeky teprve před sebou.

Vše důležité se odehrává v městečku Viseu de Sus, přičemž důležitým nazýváme objednání jízdenek na lesní úzkorozchodnou železnici, dopravu k místu startu a nocleh mezi tím. Parní úzkorozchodka je prý poslední fungující tohoto druhu v Evropě a jako taková je turistickým magnetem s mezinárodní klientelou, takže je více než vhodné navštívit den předem útulnou nádražní pokladnu s ochotným mladým personálem a zabukovat si v počítači na následující den místa ve vláčku (upozornit na lodě). My tak učinili dopoledne a zbytek dne využili ke splutí kolemtekoucí řeky Viseu (WW I+).

Noclehy řešíme na našich cestách vtepeřením se do lůna přírody, aniž bychom v něm ovšem zanechali něco, co by naši přítomnost mohlo připomínat. V úzkých rumunských údolích, kde je toto lůno komplikovaně přístupné, je ovšem hledání místa pro pět stanů a dvě auta těžší. Ve Viseu de Sus doporučuji pokračovat od nádraží proti proudu Vaseru a za silničním mostem po zhruba půlkilometru narazíte na novější školu s hřištěm a kusem louky za budovou, kde je možno velice příjemně s hukotem peřejí za stany přenocovat. A to s čistým svědomím, neboť výrostci, hrající na hřišti fotbal, mají ke škole důvěrný vztah a palouk za ní vašim ubytovacím potřebám rádi (a bez následného obtěžování) propůjčí.

Vláček k místu nástupu na Vaser odjíždí v devět hodin rumunského (osm našeho) času a to ve třech soupravách, vyrážejících ve zhruba čtvrthodinovém intervalu za sebou. Nádraží je jakýmsi muzeem železniční dopravy (zvláště parní a horské) a čekání na vlak tak není nudou. Odjezdy jsou dobře organizovány průvodčími a tak není třeba se starat o nic jiného, než o zážitky spojené s jízdou. Parní lokomotiva chrlí oblaka černého kouře jak dým nad Hirošimou, která prořízne výron bílé páry spojené s umělecky protaženým hvizdem. Následuje trhnutí spojovacím řetězem a bolestivé sténání sedmi archaických vozů, narážejících při tahu na sebe jako průvod burlaků na Volze. Z počátečního zmatku zvuků zvlášť vynikne masový nářek malých dětí zvyklých na auto a neodkojených tradiční představou parního vlaku. Tak se souprava dává do pohybu a noří se do úzkého údolí řeky Vaser.

Stojím na přídi otevřeného letního vagónu a opájím se jízdou. Vláček, jedoucí rychlostí asi patnáct kilometrů za hodinu, zahaluje údolí řeky oblaky dýmu a naprosto zde dominuje. Koleje a výhybky jsou položeny, jako by je stavitelé někde našli, zapomněli polovinu šroubů i vodováhu a od pokládání někam spěchali. Jízda podle toho také vypadá. Různorodý klapot výhybek, hlasité vrzání a sténání konstrukce vozů a odfukování parního oře kdesi vpředu mi navozuje skladbu Smoke on the Water od hardrockové skupiny Deep Purple. Bubeník Ian Paice je dík výrazným kolejovým mezerám na výši, zato kytarista Ritchie Blackmore za kakofonií reálných zvuků zaostává. Varhaník Jon Lord si vzal dovolenou a o jeho místo se za syntetizátory úspěšně perou Marian Varga s Keithem Emersonem. Zpěvák Ian Gillan v tom randálu není slyšet, jen občas je odkudsi slyšet zaječení. Ještě že basák Roger Glover od parního stroje spolehlivě dusá a dusá a kouř, oblaka kouře nad vodou dokladují, že rock je všudepřítomný a věčný.

V polovině cesty se řetěz spojující vozy přetrhává a půlka vlaku s krytými vagóny mizí v zatáčce, zatímco tři letňáky zůstávají a začínají samospádem pomalu couvat k výchozí stanici. Naštěstí je zde průvodčí s tou správnou klikou, se kterou čímsi zatočí a couvání vozů se zastaví. Vepředu si již všimli nápadného ulehčení a souprava s lokomotivou se s káravým bafáním parního stroje vrací. Někteří cestující berou toto intermezzo jako předem připravené vtipné zpestření jízdy, naše mínění je však (po prohlédnutí provizorní spojky) opačné.

Dráha vede po celou cestu kolem řeky, kterou lze tímto způsobem dobře prohlédnout. Úzké údolí se kroutí a řeka je jeho osou. Neshledáváme na ní za daného vodního stavu (letní obvyklý, tj. 5 cm nad limit sjízdnosti) obtížná místa ani nějaké zrady. Na zhruba dvaceti kilometrech jsou čtyři dřevěné stupně s výškou mezi půlmetrem a metrem a s válečky, které však nemají šanci vzduchoplavce ohrozit a klasiky s dobrým rozjetím také ne. Přesto je první stupeň ozdoben křížkem se dvěma jmény, jejichž nositelé se však utopili dík závadám na výstroji (zaklesnutí za nesmotanou házečku). Dva kilometry před ústím řeky je pak také cosi, co lze hleděno velkýma očima nazvat kaskádkou, ovšem s malou dávkou pozornosti dobře sjízdné (přenášení je těžší, dobré stanoviště pro lovce plaváčků). Opakuji, za daného (výše uvedeného) stavu vody.

Cesta vláčkem je pojímána jako atraktivní výlet pro turisty. V cílové stanici hopsá na parketu při reprodukovaném folklóru krojovaná omladina, ke které se přidávají i cestující a všechny to ohromně baví. Lze zakoupit grilované pochoutky, pivo, kávu i panáčky s obsahem různých barev a zkonzumovat je u dřevěných stolů s lavicemi, kde je místa pro každého. Vzhledem k tomu, že jízdenka je zpáteční (a ne zrovna levná, i když lze ukecat slevu), absolvujeme celou cestu nahoru a teprve na zpáteční cestě (po asi hodinové přestávce) si domlouváme kilometr, na kterém nám vláček zastaví, abychom se dál plavili po vodě. Ten kilometr je zhruba šestnáctý a tak z vlaku vykládáme na prosluněný palouk u řeky bágly s barakami a pádla. Vaser by za daného stavu byl zřejmě sjízdný až z cílové stanice, bereme však v úvahu pokročilý čas i předpokládané opotřebení barak na kamenech, které v hořejším toku řeky přece jen jukají z vody častěji.

Nafukujeme lodě a pokládáme je na vodu, když k místu nalodění přijíždí další vlaková souprava plná turistů. Vodáky u lodí na břehu vítají jako další atrakci, vlak přibržďuje a lidé ve vagónech nás zdraví a mávají. Výsluní popularity je lákavé a tak se k nim obracíme, usmíváme se a i my jim máváme. Bohužel zrovna v okamžiku, kdy můj manželský háček sedá do lodě, jejíž nehlídanou příď strhává prudký proud a za mými zády (mávám) se v řece dík nenáklonu převrací. Manželka vypadává do vody, je zachraňována a vlak řičí blahem. Opět jedno povedené předem připravené číslo! Diváci jsou uchváceni nadšením a manželka vztekem, přestože je momentálně v údolí Vaseru jistě nejpopulárnější osobou.
Prý si vyrazila zub (není pravda).
Rozsekla si palec u ruky, který teče (částečně pravda).
Že jsem idiot (částečně pravda).
Bolestivě si narazila palec u nohy (je pravda, ale ještě o tom ve studené vodě neví). Že je celá mokrá jí kupodivu nevadí, asi proto, že jí to vzhledem k následující plavbě prezentujeme jako výhodu.

Následující plavba probíhá. Řeka teče svižně neustálými peřejemi, obtížnost je však daná především soustředěním se na splavnou proudnici a nikde nepřesahuje WW II. Rychlost proudu je asi poloviční té, kterou se nahoru šine vlak. Dobré je dodržovat dostatečnou vzdálenost mezi loděmi, protože je pár míst, kde drhneme a navalení další baraky na naši uvízlou loď není příjemné, byť i v ní sedí přátelé. Manželka není po úvodním extempore v pohodě a když ji taktně upozorňuji na některé rezervy v její háčkovské funkci, rozhoduje se nečinit s pádlem vůbec nic a o překážkách (kamenech) mne pouze verbálně informuje. Mám podezření, že po oznámení, že vzadu v šumění vody nic neslyším, využívá této skutečnosti i k jiným výrokům. Podezření mi později potvrdí.

Blíží se závěrečná kaskádka. Kameny v řece jsou častější a i řeku jako by to zde víc bavilo. Manželka se ke mně obrací a hlasem, jehož tón a rozhodnost připomínají za bujarého mládí kdysi probíranou eventualitu rozvodu mi sděluje, že toto místo rozhodně, ale opravdu rozhodně nepojede. Koušu se do rtu a místo do proudu se kutálíme k levému břehu, skýtajícímu výhled nikoliv na mléko a strdí, ale na břidlicové skály a naplavené roští propletené všelijakým odpadem s výhledem na zapadnutí do bahna, protržení baraky, vymknutí kotníku a přinejmenším na zalknutí se v potu při dlouhém přenášení. Naštěstí přichází Laďa, jehož házečka se ukázala jako nepotřebná a peřej spolu hladce splouváme. Z vody vystupujeme ve Viseu de Sus za silničním mostem u nádraží, přestože je zde pouze nepatrný vracák a vysoký břeh je regulován lomovým kamenem. Ústí Vaseru do řeky Viseu (po asi 500 metrech) jsme měli možnost obhlédnout při předchozím splutí Viseu a jeho přístupnost se nám jevila jako horší.

Uff, dělá mašinka, když stoupá s vogónky plnými turistů i vodáků podél Vaseru vzhůru údolím.
Uff, dělám já při dojetí téže řeky dolů. Řeka sice hezká, ale souhra obou pohlaví na jedné lodi je někdy také obtížnostní faktor! Smoke on the Water. Dobrý den.

Vladimír Hejtmánek